Zámek v Dolní Krči
Nedaleko krčského lesa, poblíž nádraží Krč v Praze 4 mezi Jižní spojkou a železnicí, stojí novogotická stavba s bohatou, ale už téměř zapomenutou historií. Jméno zámečku, původně tvrze, i blízké obce Krč, dnes části Prahy, se vykládalo jako pařez, tedy místo, kde se kácelo dříví, kde jsou lesy. Krčiti, káceti…
Na obrazu Edvarda Herolda z roku 1865, který je v majetku Muzea hl. města Prahy, je zobrazen nedostavěný původně klasicistní krčský zámeček, vybudovaný zčásti ve stylu tudorovské gotiky. Architektura stavby byla výrazně ovlivněna letním sídlem arcivévody Maxmiliána, pozdějšího mexického císaře, v Miramare u Terstu. Podobných staveb máme v Praze několik, např. Freyův letohrádek ve Vysočanech, vila Bělka pod Vyšehradem, zámeček v Hloubětíně a Motole, vila ve Strašnicích Na Výsluní č. 6 a usedlost Ryšánka v blízkosti Krče.
Zámek i obec Krč mají ale mnohem starší historii. Obec se připomíná již ve 13. století a její nejstarší část se rozkládala poblíž nynějšího krčského nádraží. Stávala zde kdysi gotická tvrz, která byla přestavěna v době renesance a baroka. Po bitvě na Vítkově, když tudy v srpnu 1420 táhla Žižkova vojska, padla tvrz za oběť husitům. Tehdejší ves byla zabrána pražskými městy.
Horní a Dolní Krč se začíná objevovat až v pramenech ze třicátých let 15. století. V roce 1457 byla tvrz v Dolní Krči spolu s tvrzí v Horní Krči v držení Mikuláše a Erazima z Pusté Dobré, ale již roku 1463 najal dolnokrčskou tvrz staroměstský měšťan Martin Lichoceveský. V 16. století patřila pánům z Miletína, pak mlynáři Havlovi, Davidu Jakšmanovi z Malejova a dalším. Časté střídání nájemců v 16. století patrně způsobilo, že o tvrz nikdo řádně nepečoval, a proto není podivu, že je roku 1620 označována jako pustá. Koncem 17. století získal Dolní Krč karmelitánský klášter u sv. Havla na Starém Městě pražském.
Za vlády Josefa II. byl klášter zrušen a roku 1786 se Dolní Krč dostala do majetku náboženského fondu. I v následujících letech se její majitelé rychle střídali. V polovině 19. století získal zámeček vídeňský advokát baron Karel Schlosser a radikálně jej přestavěl. Roku 1880 zámeček s velkostatkem získal Tomáš Welz. V majetku jeho rodiny zůstal v období nacistické okupace i po ní, až do roku 1948. Poté zde byl umístěn podnik Agroprojekt.
Součástí velkostatku byl romantický park se třemi rybníky. Stál zde mlýn a pivovar. Na přelomu 19. a 20. století to byl velice prosperující statek, který byl po znárodnění bohužel využíván k jiným účelům. V 70. letech 20. století byly hospodářské budovy strženy, a tak zůstal pouze zámeček, stojící osaměle na břehu rybníka. Dnes je již opět v majetku potomků Tomáše Welze, kteří si o něj požádali v restituci.
Z původního interiéru zůstala zachována tzv. kaple s pseudogotickými barevnými okny. Kuriozitou vybavení zámku býval orientální nástěnný koberec zhotovený z pavích per, tzv. ptačí koberec. Zámecký mobiliář byl ale buď zničen, ztracen, nebo rozvezen do jiných objektů.
Obraz uložený v Muzeu hl. města Prahy je velmi cenný, protože zachycuje nejstarší podobu stavby, která byla později upravena do novogotické podoby. Dílo bylo původně pravděpodobně v majetku barona Schlossera, stavebníka zámku, a neznámo kdy přešlo do vlastnictví Maxe von Rilkeho (1868–1891), syna pražského advokáta, zemského poslance a prezidenta notářské komory Dr. Jaroslava ryt. Rilke z Ruelikenu a bratrance velkého básníka Rainera Marii Rilkeho.
Archiv, časopis Krásná 2006
