Stříbrná zlatá Vlasta Děkanová - Mistryně světa v tělocviku

Mezi první a druhou světovou válkou se zrodil nový fenomén – dámský sport. Do těch časů ženy pěstovaly turistiku, jízdu na kole a tenis, většinou ty z lépe situovaných rodin. Dámy z vyšších kruhů zkoušely šerm a jezdectví. Nemajetným vrstvám dělaly radost žíněnky a prostná v tělocvičně. V žižkovské sokolovně, v dolní části Poděbradovy, dnes Koněvovy ulice, metala kotrmelce Vlasta Děkanová. Pod dohledem svého otce, správce tohoto stánku a oddaného sokola, byla v tělocvičně a na hřišti jako doma. S gymnastikou jezdila na nedělní exhibice, často vystupovala v pražské Lucerně. Pohybově nadané a šikovné dívky se tím bavily. Návdavkem získávaly nové členky a vylepšovaly sokolskou pokladnu.

Nedělní podívaná

Od roku 1928 Vlasta předváděla nářaďové disciplíny v cizině. Představila se v Jugoslávii, Polsku, Belgii, Nizozemsku, Francii, za oceánem vNew Yorku, Washingtonu a Clevelandu. Nikdy nezapomněla na kouzelné Niagarské vodopády.

Gymnastky, tehdejším termínem cvičenky, své produkce obohacovaly lehkou atletikou. Na škváře jedna část družstva házela míčkem, vrhala koulí, běhala 60 metrů nebo popadla oštěp o váze 800 gramů a spodem ho házela do dáli. Na zeleném trávníku zatím zbytek cvičenek předváděl stojku na bradlech, kotouly na kladině či váhu na koni. Pak si družstva vyměnila úlohy.

Nezvyklá kombinace. Ale přibližovala divákům ženský sport. Nějak se začít muselo. Kromě toho – divák si za tu nedělní podívanou zaplatil. Kdyby se nudil, příště by šel jinam.

Překvapení v Budapešti

V létě 1934 se v Budapešti konala vůbec první soutěž Mezinárodní gymnastické federace. Ženy nesměly na olympiádu, zařídily se tedy pro sebe. Kdo by netoužil po vítězství. Maďarky po něm tak dychtily, až donutily rozhodčí, aby československým závodnicím upravily hodnocení. Samozřejmě směrem dolů. Podvůdky byly odhaleny a napraveny, zvítězilo osm dívek z Československa.

Na nářadí, v prostných a společném vystoupení – naše děvčata s kužely – závodila jen družstva. Sportovním funkcionářkám to však nedalo. Sečetly body jednotlivkyň a vůbec se nedivily, že jich nejvíc nasbírala Vlasta z Prahy. Večer v hotelu Park ji vyhlásily mistryní světa v tělocviku. Vítězka se na nejvyšším stupínku rozpačitě usmívala, ale v duši jásala. „Být mistryní světa v tělocviku předpokládá především vrcholnou vůli, neustupující před žádnou překážkou a především před tvrdou, těžkou a namáhavou přípravou, zatít zuby a vydržet až do konce, ke konečnému vítězství,“ psal nadšeně časopis Eva. Žižkovská hřiště dodávala do národního mužstva vynikající fotbalisty. A teď? Mezinárodní vavříny pro ženu vypučely rovněž z půdy vrchu Žižkova.

Domů s muzikou

Budapešťská sláva pokračovala v Praze. Vlak přisupěl na Wilsonovo nádraží, Vlasta sestoupila ze schůdků a žižkovská kapela spustila slavnostní pochod. Průvod došel do Tyršova domu. Nové gratulace, úsměvy, tentokrát od sokolské elity. Dívky s plnou náručí květin pózovaly fotografům, všechny v modrém kostýmku a s bílou rádiovkou na hlavě. Stály tu prostě, skoro až naivně, spíš překvapené než oslněné úspěchem. O další Vlastině cestě Prahou soudobý novinář napsal, že ji Žižkováci „od Bulhara nesli na ramenou“.

Gymnastkám se vyplatilo, že při cvičení vsadily víc na taneční prvky, pružnost a ladnost než na sílu. Dbaly i na dojem. Na hřišti se převlékaly do přiléhavých bavlněných šortek s nohavičkami staženými do gumy, k tomu bílou halenku bez rukávů s hlubším oválným výstřihem. Obháčkované okraje u krku a ramen dodávaly strohému dresu jemný dívčí nádech.

S náčelnicí Marií Provazníkovou

Přiblížily se XI. letní olympijské hry v Berlíně. V Evropě panoval neklid, v demokratických státech se konaly protiválečné manifestace. O organizátorech se vědělo, že hry hodlají zneužít k propagaci režimu, který se netajil svou rozpínavostí a povýšeností. Do hlavního města Německa kromě gymnastů vyslal Sokol třináct žen: osm gymnastek, dvě náhradnice, nejnutnější doprovod a vedoucí družstva a závodnici v jedné osobě – Vlastu Děkanovou. Vyjely vlakem směr Ústí nad Labem, Drážďany, Berlín. Náčelnice Sokola Marie Provazníková, pro děvčata „náčelnička“, si ještě honem vsunula do kapsy maskota, plyšového medvídka. Jak se bude jmenovat? obklopily ji sokolky. Bodík! Neboť o body, o každou desetinku bodu, šlo až v první řadě. Sluníčko svítilo, ve vagonu otevřely okna, mávaly lidem podél trati a z plna hrdla pěly: „Bodíku maličký, miláček jsi náš, věříme ti, ty jsi maskot náš. Usměj se na nás jen, do boje už jdem, slibujem, že nezklamem.“ Písnička z vlastní dílny měla čtyři sloky a refrén. Sportovkyně si ji pak zpívaly do nejvyššího věku.

Stříbrná z Berlína

„Všechno vypadalo vzorně,“ vyprávěla v roce 1995 jedna z účastnic problematické olympiády. Zažila oslnivé zažehnutí olympijského ohně a stadion,kde to vřelo jako v rozpáleném kotli. Kulisy, na které se nezapomíná. Pak přišel jejich den D. „Jakmile jsme přišly na závodiště, bylo zle. Atmosféra byla stísněná, téměř dusivá až nenávistná. Například u Polek a Maďarek stály německé rozhodčí a diktovaly jim, kolik bodů má kdo dostat.“ Němky musely vyhrát! Za fanatické podpory domácího obecenstva měly dosvědčit, že německý národ je předurčen k panování.

Osm družstev soutěžilo v povinných a volných sestavách na kladině a bradlech o nestejné výši žerdi, v přeskoku přes koně, prostných a společné skladbě s míčem. Češky, Moravanky a jedna Slovenka vydávaly ze sebe vše. Stranou pozorovaly špitání, domlouvání a šizení! Ztrácely chuť soutěžit, ale byla zde zkušená Vlasta. Dodávala jim kuráž. Dosáhly druhého místa s rozdílem pouhých tří bodů za Němkami.

Nedalo se nic dělat. Ocitly se v Německu, v nesprávné době na nesprávném místě. Přesto se stříbrnou medailí a dubovou ratolestí na hlavě odcházely ze stadionu hrdě. Na pokojích se sborově rozbrečely.

Nejpopulárnější sportovkyně

Za dva roky sokolové pořádali X. všesokolský slet. Na mezinárodních tělocvičných závodech, součásti sletového programu, Vlasta zopakovala vítězství z Budapešti. Pěstitelé při nejbližší výstavě jiřinek pojmenovali svůj nejnovější výpěstek jménem nejpopulárnější sportovkyně.

Po válce fotograf Vlastu zachytil na hřišti Tyršova domu při vrhu koulí. Atletiku neopustila, ale víc času věnovala mladším gymnastkám. Nečekaně jí připadl úkol – připravit družstvo na olympiádu v Londýně 1948.

V sokolovnách po celé zemi se cvičilo o sto šest. Z několika set zůstalo deset nejlepších. Nejmladší, dvacetiletá, byla už vdaná, ostatní svobodné. Mezi nimi tři vysokoškolačky. Od konce června do začátku srpna trénovaly na nymburském letním cvičišti. Na hedvábném trávníku, v prostorné sokolovně, při podvečerní procházce alejí stromů a v milosrdně osvěžujícím Labi tu měsíční dřinu unesly. Vlasta byla kamarádská, mladí v ní vidělo svůj vzor.

Konečně zlatá! Z Londýna 1948

Vlasta připravila povinné a volné sestavy na kruzích, na koni na šíř s madlem, na kladině, prostná a společné cvičení s kužely, vše s novými, náročnějšími a nápaditými prvky. Dopoledne 3. srpna 1948 nastoupily sokolky do letadla. Závodilo se opět jen v družstvech. S Němkami se nesetkaly, sportovci poraženého státu na olympiádu nesměli. Naše gymnastky nezačaly nejlíp, ale postupně se vyhouply do čela. Společná prostná, to už byl pohybový koncert. Pod vedením Vlasty Děkanové přivezly domů olympijské zlato!

Jen kdyby nebylo té tragické události. Po příletu do válkou rozbitého Londýna se u jedné z gymnastek projevila dětská obrna. Dívka zemřela dřív, než její kamarádky na stadionu dospěly k vítězství.

Udělovala autogramy

Vlasta Děkanová nežila jen sportem. Na začátku nacistické okupace jako magistrátní úřednice rychlostí blesku opisovala přes kopíráky výňatky z ilegálního časopisu V boj a z jiných zakázaných tiskovin. Byla zatčena, naštěstí po šesti nedělích propuštěna.

Nejdříve Sokol zakázali Němci, potom komunisté. Zůstala sportu věrná alespoň ve sjednocené tělovýchově. Jako plánovačka a dispečerka Silničních a vodohospodářských staveb trénovala ve volném čase dorost. A těšívala se na setkání s bývalými sokolkami. Když neznámá fanynka zahlédla ve starém časopisu její jméno a vypátrala adresu, našla v kastlíku prosbu o autogram. Podepsala kartičku, strčila ji do obálky a hodila do poštovní schránky, zpět k obdivovatelce.

Archiv, časopis Krásná, 2010