Tři ženy Zdeňka Mahlera (1. díl)

Která z žen, kterou jste na svých toulkách historií potkal, vás nejvíce zaujala? Předpokládám Ema Destinnová, o níž jste napsal legendární film Božská Ema.

Přes osud této ženy jsme v roce 1977 vypovídali o něčem, před čím jsme v té době jako národ a společnost stáli. Proto jsme něco z jejího osudu akcentovali, něco dokonce svobodně dofabulovali. Spousta faktů se do filmu nevešla. Destinnová pocházela z velice bohaté rodiny. Její tatínek byl majitel realit, patřil mu velký kus Prahy, navíc si na Příbramsku opatřil doly. Byl to velký mecenáš, například slavná Nerudova cesta po Evropě byla placená právě Kittlem, tatínkem Emy Destinnové. Ona sama patřila ke zlaté mládeži a byla nejen talentovaná a inteligentní, ale i neobyčejně přitažlivá. Byla dokonce obklopená zvláštním klubem ctitelů, kteří se zdobili margeritou. Byla to evidentně plnokrevná žena, která nepodléhala žádným konvencím. Jako jedna z prvních žen u nás nosila mužské kalhoty, jezdila na velocipedu, a dokonce motocyklu...

Takže první emancipovaná moderní česká žena.

Při tom všem byla od mládí spojena s fatálním a takřka melodramatickým milostným vztahem. Ještě jako teenager se zamilovala do jistého Jindřicha Vodílka. To byl strojní zámečník a instalatér, syn školníka karlínské reálky, kluk z poměrů víceméně proletářských. Byl však jedním z našich prvních cyklistických závodníků. Když se na něj díváte na fotografii, působí dnes poněkud směšně, není na něm nic extra imponujícího, i když chlapák to byl. A byl schopný přistoupit na některé excesy, které si dovolovala Ema. Ještě když startovala k evropské kariéře a nastoupila do berlínské opery, vyznávala stále Vodílka natolik, že byla ochotná kvůli němu kariéry zanechat!

On se však odloupl, odešel od ní, těžko říct proč. Ema to nesla nesmírně těžce a skutečně se pokusila o sebevraždu. Napsala o tom autobiografickou divadelní hru Velocipedisté, kterou uvedla v jednom ochotnickém spolku na Žižkově. Složila dokonce píseň Ta první láska, to je všechno, ty ostatní už nejsou nic, která je věnována Vodílkovi. Dodnes se tahle píseň zpívá, aniž lidé vědí, že její autorkou je Destinnová. Vlastně celý zbytek života Vodílka hledala. Její životní dráhou prošla celá řada chlapů, ale ona pořád volila neěťastně. Tahle žena, obletovaná přízní těch nejvyšších pupíků až po císaře Viléma II., na konci života napsala svůj náhrobní nápis: „žijící, vzpomeňte při přeletu bílých racků na dni samot duše mé“. Ta, před kterou klečeli Enriko Caruso, Toscanini, Pucini, si vymínila, aby jí do rakve dali fotografii Jindřicha Vodílka! To je tak superromantický příběh, že se málem podobá červené knihovně... Vodílek se nám přitom ztrácí v anonymitě dějin beze stopy.

Která z dalších žen vás podobně fascinovala?

Víte, že jsem se svého času zabýval T. G. Masarykem. U té příležitosti jsem získal konvolut dopisů jeho ženy Charlotty Masarykové. Psala si je – česky – s dívkami, které přicházely z vesnic a působily v Masarykově rodině jako služebné. Často se o ně starala víc než ony o ni. Chodila s nimi třeba k zubaři jako chůva, když je bolely zuby a bály se. To dosvědčovalo její bytostný demokratismus. Charlotta Masaryková, to je obrovská, inspirativní osobnost. Stejně jako Destinnová pocházela z velice bohaté rodiny, v jejím rodokmenu byla i kapka kapetovské krve. Charlotta byla nesmírně vzdělaná. Dokonale ovládala Shakespeara či Goetha, měla filozofické vzdělání, k Masarykovi se jako intelektuální partner velice hodila. Byla i múzická. Když byla vůbec poprvé v roce 1882 uváděna Smetanova Má vlast, napsala o tom recenzi do New York Sun. Byla vůbec první, kdo u nás docenil závěrečný Smetanův kvartet, který jinak muzikanti brali už jen jako výplod chorého ducha.

Prý táhla Masaryka politicky hodně doleva.

Masaryk se do značné míry vymykal stranickému vymezení. Charlotta byla navzdory svému původu sociální demokratkou. To tehdy znamenalo být socanem vyvrhovaným ze „slušné“ společnosti. Charlotta spolupracovala s jistou Karlou Máchovou, učitelkou z Malé Strany, kterou úřady uštvaly a která mimochodem byla skutečně spřízněná s Karlem Hynkem Máchou. Máchová byla na konci života téměř slepá a Charlotta s ní distribuovala Právo lidu, chodila s ní na socialistické demonstrace a prvomájové pochody, kam dotáhla i Masaryka. Sociální smysl Charlotty byl nesmírně vyhraněný, dokonce říkala: „Kdo nemá sociální cítění, je darebák.“ Rodina, z níž pocházela, byla velice pobožná, byli to unitáři, puritáni s velikou náboženskou striktností. Přinesla si odtud smysl pro přísný mravní řád. Sám Masaryk byl někdy zdejšími poměry uvláčený natolik, že se vzdával. Například při hilsneriádě, při té strašlivé antisemitské štvanici, kdy byl Masaryk postižen děsivými, doslova vražednými nájezdy, se rozhodl prostě zapakovat kufry a odjet. V těchto momentech nastupovala Charlotta a říkala: ne, nesmíme utíkat. Bez nadsázky, v některých uzlových momentech to byla ona, kdo určoval směr moderních českých dějin a české politiky. Význam této Američanky pro moderní českou historii jsme ještě nedocenili.

Archiv, časopis Krásná, 2003