Tomáš Císařovský - je složité oprostit se od práce (1. díl)

Tomáš Císařovský - je složité oprostit se od práce (1. díl)

Tomáš Císařovský - je složité oprostit se od práce (1. díl)

Tomáš Císařovský má za sebou asi dvacet let výtvarné práce a je jedním z nejuznávanějších českých současných malířů. Pravidelně vystavuje v českých i zahraničních galeriích a jeho dílo je zastoupeno v prestižních veřejných i soukromých sbírkách. Vytvořil řadu tematických cyklů, například Z deníku dědy legionáře, Naty, přepni to, Bez koní nebo Prázdniny v Čechách.

Tomáš Císařovský má za sebou asi dvacet let výtvarné práce a je jedním z nejuznávanějších českých současných malířů. Pravidelně vystavuje v českých i zahraničních galeriích a jeho dílo je zastoupeno v prestižních veřejných i soukromých sbírkách. Vytvořil řadu tematických cyklů, například Z deníku dědy legionáře, Naty, přepni to, Bez koní nebo Prázdniny v Čechách. O sobě tvrdí, že vlastně moc ani neumí odpočívat a je pro něj složité od práce se nějak oprostit. „Naštěstí mám ateliér na jiném místě, než bydlím. Pokud by tomu bylo naopak, není to dobře. Takovou zkušenost mám z raného mládí a to si člověk vůbec neodpočine. Jestli si máte odpočinout, musíte zavřít dveře od ateliéru a nevidět před očima to, co vidíte celý den. Ale co mi skutečně pomáhá si odpočinout, jsou procházky lesem se psem. To je nejlepší způsob, jak si proluftovat hlavu,“ říká.

Co vás vlastně přimělo vzít poprvé štětec do ruky a ztvárnit určitou skutečnost výtvarně?

První velký obraz jsem namaloval někdy, když mi bylo asi sedm let. Bylo to první dílo, na které jsem byl skutečně hrdý, když pominu dětské kresby. Z nějakých důvodů se sundala v bytě u rodičů ze zdi reprodukce Picassova obrazu, která byla z mého dětského pohledu hodně velká. Já jsem se jí ujal, vypůjčil jsem si ji a z druhé strany jsem namaloval zátiší. Z jedné strany tak byl Picasso a z druhé moje zátiší. Ještě jsem měl v sobě tu drzost, že jsem tento obraz věnoval rodičům k Vánocům.

Líbil se jim?

Překvapivě se jim obrovsky líbil, nebyl žádný výprask, naopak přišlo první ocenění.

Myslíte, že to trochu nastínilo vaši profesionální cestu?

Ano. Bylo to ale samozřejmě hlavně prostředí, kde jsem vyrůstal. Všichni v rodině byli buď výtvarníci, nebo měli k umění blízko. Kdyby byli technici, moje cesta by byla asi jiná.

Některé děti se ale naopak vzepřou a chtějí se prosadit v něčem jiném než rodiče?

Ne, u mě to bylo jednoduché. V dětském kolektivu jsem byl vždycky za umělce, nikdo nikdy nepochyboval o tom, že ze mě bude malíř.

A začal jste malovat olejem?

Ano, už před výtvarnou školou.

Dosud malujete hlavně touto technikou. Tvoříte i grafiky?

Grafiky dělám víceméně příležitostně. Upřednostňuji trochu bezprostřednější přístup. Proto se hodně zabývám akvarely, po olejomalbě je to pro mě nejoblíbenější malířská disciplína. Je natolik blízká a zároveň odlišná, že je dobré obě techniky kombinovat.

Existují období, kdy třeba používáte teplejší a někdy zase studenější barvy?

To je podle nálady. Nakonec zjistíte, že všechny barvy jsou důležité. Aby se člověk neunudil, musí dostávat vztahy barev do jiných tenzí. Takže se to posouvá, ale žádnou oblíbenou barvu vlastně ani nemám, se všemi se dá pracovat.

Máte za sebou celou řadu cyklů…

těmi cykly je to tak, že skutečně musí nastat rozhodnutí, které ve člověku delší dobu dozrává a probublává, protože práce na větší obrazové řadě požaduje značnou koncentraci. Určitou kázeň. Když se někdo chce pustit do takového úkolu, musí být hodně přesvědčený o tom, že to za to stojí. Nejde totiž, aby vás to jeden den bavilo a druhý den byste chtěl dělat něco úplně jiného. Jde o práci třeba na půl roku nebo i na dva roky. 

Obrazové cykly dělám periodicky, ale musím říct, že vůle k nim trochu řídne. Už se mi tolik nechce uvázat se na dlouho dopředu, abych byl naprogramovaný každý den jen na určité téma. Na druhou stranu, když se ale do toho dáte, pak vás to nese od obrazu k obrazu, nemusíte tolik hledat.

No, jinak další větší cyklus připravuji na příští rok.

Dáte se unášet fantazií?

Snad ano. Ono s tou fantazií je to všelijaké. Není to jen o ní, spíš je to o představě, která je v ideálním případě tak nutkavá, že stojí za to s ní pobýt delší dobu.

Věnujete se třeba jednomu obrazu nebo jich míváte rozpracovaných více?

Já to mám většinou tak, že dokud obraz, na němž začnu pracovat, nedodělám, nejsem schopný začít s něčím jiným. Může se ale občas stát, že se mi obraz v nějaké fázi nějak zablokuje a pak ho musím na chvíli odstavit.

Měl jste štěstí, že se vám jako výtvarníkovi podařilo prorazit?

Měl jsem obrovské štěstí v tom ohledu, že jsem z generace lidí, kteří přicházeli na scénu v době, kdy se tady lámaly společenské poměry. Tehdy jsme přinášeli jinou energii, jiný názor na obraz, jiný příběh. Byl jsem přesně v tom mladém věku, kdy člověk odcházel po škole do světa umění, a v umění se hledí na mladé především.

Co vám osobně dává umění?

Naprosto všechno, stejně jako mi všechno bere. Je to dennodenní setrvávání sám se sebou.

To je někdy horší než setrvání s druhými…

Ano, od toho neutečete. Především mi však v lepších chvílích dává vzácný pocit smyslu pohybu po tomto světě, v horších chvílích se vám sesype všechno, i to, o čem normální jedinec nepochybuje. Člověk, pokud se rozhodne věnovat umění, musí být hodně silný. Zároveň musí být tvrdý a něco vydržet. Je to pořád cesta nahoru a dolů. 

Řešíte krizi středního věku?

Myslím si, že jí vlastně trpím celý život. Nic výjimečného mě ale v inkriminovaných letech nepostihlo. Asi je to tím, že není ani moc času zabývat se těmito věcmi…

Archiv, časopis Krásná 2012

Osobnosti a rozhovory
Lesní škola: Uč se moudrým býti. Ale jinak... Velikonoce

Žádné komentáře

Přidat komentář