Velikonoce

Křesťanský rok je rozdělen do dvou základních liturgických okruhů. Prvním údobím jsou Velikonoce, kterým předchází doba přípravy – období postu. Druhým jsou Vánoce. Oslavy křesťanských Velikonoc jsou jedním z nejstarších křesťanských svátků. Oslava Velikonoc a doby předvelikonoční jsou doloženy již ve 2. století. Velikonoční svátky přibližují věřícím mystérium tajemství Kristovy smrti a jeho Zmrtvýchvstání. Jsou radostným svátkem – oslavou vítězství života nad smrtí. Velikonoce jsou svátkem pohyblivým. Slaví se v neděli po prvním jarním úplňku, tedy po úplňku, který připadne na jarní rovnodennost (přibližně 21. březen) nebo na některý den po něm následující. První postní neděle proto může připadnout na kteroukoliv neděli mezi 8. únorem a 14. březnem a poslední, šestá, postní neděle pak na dny od 15. března do 18. dubna.

Každému významnému období křesťanského roku předchází postní doba, tedy jakési přípravné období. Náplní předvelikonočního přípravného (postního) období není jen odříkání se určitých pokrmů. Úkolem postní doby dříve ale také nebylo jen připravit věřící na slavení velikonočního tajemství. Postní doba měla odvrátit pozornost prvních křesťanů od oblíbených „pohanských“ oslav jarní rovnodennosti. Již římský církevní otec, teolog, filozof a spisovatel, sv. Augustin (354-430) radil dobrým křesťanům: „Ve dnech, kdy si pohané dávají milostné dárky, vy pak máte dávat almužny v tyto dny zloby; oni jásají prozpěvujíce písně veselé a hřejivé, vy se máte těšiti ze slova Božího; oni běhají po divadlech, vy máte spěchati do chrámů; oni se opíjejí, vy pak buďte střídmí a postěte se."

Předvelikonoční půst trvá čtyřicet dní. Počet dní nebyl vybrán náhodně. Také v bibli předcházelo důležitým událostem čtyřicetidenní přípravné období. Počátek čtyřicetidenní postní přípravy na Velikonoce byl ve 4. století stanoven na 1. neděli postní. Protože neděle nebyla nikdy postním dnem, muselo se ke čtyřiceti dnům přidat nových šest, aby byl zachován požadovaný počet dnů, kdy se křesťané připravovali na křest, ukončení veřejného pokání a odříkali se pokrmů z masa, sýra a vajec. Novými postními dny se stal pátek a sobota před Velikonocemi, a před první postní neděli byly předsunuty čtyři dny.

Prvním dnem předvelikonočního půstu je Popeleční středa. Přípravná předvelikonoční doba končí 6. postní nedělí. Protože se o posledním postním týdnu v kostelech připomínají pašijové události, říká se mu pašijový. Dříve podle apoštolských ustanovení „po veškerý veliký týden (pašijový) a i následující nepracují sluhové (otroci), protože onen jest týden utrpení, tento vzkříšení." Předvelikonoční postní doba končí o pašijovém týdnu nešporami na Zelený čtvrtek, kdy začíná doba velikonočního třídění, končící nešporami o neděli Zmrtvýchvstání. Konec Velikonočního třídenní, nejsmutnějšího období křesťanského roku, připomínající události Kristova odsouzení a ukřižování, přináší radost velikonočního času, oslavujícího Zmrtvýchvstání.

Velikonoční doba, kterou otevírá slavnost Veliké noci, trvá padesát dní od neděle Zmrtvýchvstání Páně do neděle Seslání Ducha svatého a „slaví se radostným jásotem jako jeden slavnostní den.…“. Velikonoční doba se uzavírá Božím hodem svatodušním a svatodušním pondělím a věřící se po jejich skončení začínají připravovat na druhý nejdůležitější svátek křesťanského roku – advent a dobu vánoční.

Něco z historie, zvyků a tradic postních nedělí

V prostolidovém prostředí se ke každé z šesti postních nedělí vázal specifický název, který charakterizoval její náplň a obyčeje, které se k ní vázaly. Na mnohé zvyky se během času zapomnělo, a tak se názvy jednotlivých nedělí dnes mohou zdát zvláštní nebo jsou nesrozumitelné. A přeci každý z nich můžeme rozluštit.

1. Neděle postní (tzv. černá, pučálka, či liščí den)

Postní doba začínala tzv. popeleční středou. Název vznikl v 10. století. Tehdy se o tomto dni kajícníkům uděloval na znamení pokání popelec. Poznamenání popelem symbolizovalo ochotu změnit se. Od 11. století byl popelec udělován o popeleční středě již všem věřícím. Používal se popel ze spálených jívových ratolestí, které byly vysvěceny o loňské květné neděli.

O první postní neděli ženy na znamení pokání uschovaly módní a pestré šaty do šatníků, skříní a truhel a oblékly si černé šátky, pleny a fěrtochy. Snad právě proto se první postní neděli říkalo také černá. V Čechách se ji také přezdívalo pučálka. Na stolech se totiž objevoval tradiční pokrm, připravovaný z namočeného a usmaženého hrachu, tzv. pučálka.

Některé maminky na Hořovicku, Berounsku, Křivoklátsku a Rakovnicku pekli o první postní neděli v noci tajně preclíky. Hotové preclíky navlékly na vrbové proutky a rozvěsily je na stromy v zahradě. Když se děti vzbudily, poslaly je do zahrady se slovy: „Milé děti, běžela tudy liška a nechala Vám zde preclíky v zahradě na stromě“.

2. Neděle postní (tzv. pražná)

O tzv. pražné neděli připravovaly hospodyňky druhý tradiční předvelikonoční postní pokrm, nazývaný pražmo. Možná, že by letos mohl obohatit nejeden jídelníček. Příprava není složitá.

Obilná zrna nebo celý neloupaný hrách se namočí do slané vody a nechají několik hodin stát. Potom se dají na dva až tři dny na teplé místo, aby mohly klíčit. Po vyklíčení se upraží na omastku (nejlépe na sádle). Pokrm se podává slazený medem, cukrem nebo osolený a opepřený. Zrna se mohou upražit i na sucho. 

3. Neděle postní (tzv. kýchavná)

V jedné z kronik ze 16. století se píše o zvláštním moru, který ve středověku vylidnil řadu měst a vesnic. Onemocnění se projevovalo kýcháním a „jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil." Zlou nemoc prý zahnala až mše sloužená v kostelích a chrámech o třetí postní neděli. Proto se ji začalo říkat kýchavná. Dávno po skončení moru lidé věřili, že kolikrát kdo o této neděli kýchne, tolik let života mu zbývá. Kdo měl štěstí a kýchl rychle třikrát za sebou měl být po celý rok zdravý jako rybička. Díky kýchání a kýchavečnému moru prý v té době vznikl i nejrozšířenější křesťanský pozdrav „Lidé obávajíce se, aby z toho odkejchnutí neumřeli, vinšovali sobě ta slova prý – Pomáhej Pán Bůh anebo Pozdrav tě Pán Bůh."

4. Neděle postvní (tzv. družebná)

V západokřesťanské církvi měla čtvrtá postní neděle zvláštní postavení. Toho dne se zmírňovala postní nařízení a fialová a modrá roucha a závěsy v kostelech byla na čas vyměněna za růžové. Mládež se mohla po práci sejít na návsi a veselit se. Protože o této neděli chodíval družba se ženichem na návštěvu do domácnosti, kde chtěli o velikonoční pomlázce požádat o nevěstu, říkalo se ji družebná. 

5. Neděle postní (tzv. smrtná)

O předposlední postní neděli se v kostelech na oltářích zahalovaly kříže. Zvyk vzešel z doby kolem 3. a 4. století, kdy chrámové kříže zdobil místo postavy ukřižovaného Krista filigrán, drahokamy a kameje. Aby věřící nerozptyloval třpyt drahých kamenů a zlata, halil kříž, postavený na oltáři, fialový závoj. Z doby pohanských slavností přetrval zvyk chodit o této neděli se smrtkou, a tak se ji říkalo smrtná nebo smrtelná. Smrtka, smrtholka, Morana, Mořena či Mařena se přes přísné církevní zákazy vynášela na vesnicích k nejbližšímu vodnímu toku nebo strmému srázu a tam házela do vody nebo ze skály, někde se zahrabávala do země. Když se ji účastníci slavnostního průvodu zbavili, utíkali co nejrychleji z místa, kde ji „pochovali“. Věřilo se, že nešťastník, který zůstane pozadu nebo zakopne či upadne do roka půjde za Moranou do jejího smutného království.

6. Neděle postní (tzv. květná)

Poslední postní týden, začínající tzv. květnou nedělí, připomíná pašijové události, a proto se nazývá pašijový, svatý nebo také veliký. Je předznamenáním vyvrcholení liturgického roku. Celý křesťanský svět se v této době halí do nejpřísnějšího smutku. Oltáře v kostelech i chrámech jsou zbaveny všech ozdob, umlká hlahol zvonů a zní pláč Jeremiášův.

Název poslední postní neděle, které se říká květná, vznikl díky připomínce Kristova vjezdu do Jeruzaléma. Protože Krista vítali lidé palmovými ratolestmi, světily se v krajích, kde rostou palmy, o tomto dni palmové listy. U nás si věřící museli vystačit s větvičkami jívy.

Čarování s kočičkami:

Svěcené kočičky se často používaly v lidové magii. Posvěcené kočičky, zastrčené za domácím křížem, prý chránily dům před zlem, pomluvami, ohněm a čarodějnicemi. Zabodnuté na okraji pole ochraňovaly úrodu, uschované ve sklepě odháněly myši a čistily potraviny, pivo a víno od „jedovatin“. Kdo spolkl tři posvěcené kočičky, tomu se měly po celý rok vyhýbat bolesti krku a zimnice. Kočičkami se také vytíraly oči, aby nebolely a neslzely od kouře. 

A něco navíc:

S květnou nedělí jsou ale spojovány i jiné zvyky. Věřilo se, že kdo si oblékne něco nového, bude kvést po celý rok. Zelenými ratolestmi se ze stavení vymetala neřest a nesmělo se péct, aby se nezapekl květ, protože potom by se neurodilo se ovoce. O květné neděli se podle lidové pověry, stejně jako o Velkém pátku, otevírají cesty do hlubin země a skal, vedoucí k pokladům. 

Sazometná (smetná) či škaredá středa 

Následuje po květné neděli. Jméno sazometná či smetná dostala, protože se o ní vymetaly komíny. Škaredá se jí zase přezdívalo proto, že se prý Jidáš tou dobou škaredil na zrazeného Krista. Kdo se škaredé středě mračil, škaredil se už po celý rok a nic se mu nezdálo dost dobré. 

Velikonoční třídění

Předvelikonoční postní doba končí o pašijovém týdnu o odpoledni Zeleného čtvrtku. Večer Zeleného čtvrtku je již součástí velikonočního třídenní, které končí o neděli Zmrtvýchvstání. Součástí Velikonočního třídenní je tedy večer Zeleného čtvrtku, Velký pátek, Bílá sobota a neděle Zmrtvýchvstání, která je zároveň prvním dnem Velikonoc.

Zelený čtvrtek

o zeleném čtvrtku naposledy zvoní kostelní zvony. Po mši prý odlétají do Říma, odkud se vrátí až o Bílé sobotě. Když se naposledy zvonilo, cinkali lidé penězi, aby se jich po celý rok držely. Když zvony umlkly, používaly se místo nich nejrůznější klapačky a řehtačky. Na Moravě vozily velké klapačky na trakařích. V Římě o zeleném čtvrtku omývá papež nohy dvanácti starcům, aby připomněl věřícím, jak při poslední večeři posloužil Ježíš Kristus svým učedníkům. V katedrálách se při dopolední mši světí oleje a kněží vytvářejí společenství se svým biskupem. Dříve se o tomto dni kajícníci smiřovali s církví.

Se Zeleným čtvrtek byly v lidovém prostředí spojovány nejrůznější magické obřady. Věřilo se, že kdo o tomto dni časně ráno vstane a omyje se rosou, tomu se budou vyhýbat po celý rok lišeje a kožní onemocnění. Před východem slunce hospodyně vymetly světnice a smetí vynesly za humna nebo na rozcestí. Domácnosti se potom vyhýbalo uřknutí a v domě se nedrželi blechy. K snídani se jedl chléb s medem, chránící před jedovatými zuby hadů a žihadly vos a sršňů. Med se házel i do studně, aby voda byla sladká a dobrá. Podle jiné pověry ten, kdo o zeleném čtvrtku jí jen zelenou strava jako špenát, zelí atd., bude po celý rok zdraví. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou, kterou si přinesl z kostela v novém hrnečku, obytné místnosti, hospodářská stavení, sad i zahradu. Nejčastěji se kropilo věchýtkem slámy, protože to byl zaručený prostředek proti čarodějnicím a jejím nekalým kejklím.

Velký pátek

je v křesťanské liturgii dnem hlubokého smutku. Věřící si připomínají Kristovo ukřižování. Nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení Písma a zpěvů. Důležitou součástí je odhalení a uctění kříže. Pro věřící je Velký pátek dnem, kdy je třeba myslet na spásu. V osmdesátých letech 16. století se ujal v katolických kostelech zvyk vystavovat tzv. Boží hrob. Velmi oblíbené byly pašijové hry, zobrazující utrpení Krista.

O Velkém pátku se na vesnicích ale také čarovalo. Lidé vstávali před východem slunce a šli se společně umýt k potoku. Studená voda měla zaručit zdraví. Proti bolestem zubů prý pomáhalo vytáhnout ústy ze dna potoka oblázek a hodit ho levou rukou za hlavu. Děvčata předla pašijové nitě, které zatkané v oděvu chránily před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z látky, utkané z pašijových nití, chránila podle pověry před bleskem a kulkou. Na Velký pátek se nesmělo nic půjčovat z domácnosti, aby ji čarodějnice neuhranuly. Protože se nesmělo hýbat se zemí, nepracovalo se na poli ani v sadu. Rolníci totiž věřili, že rozoraná země by mohla otevřít zlu cestu na svět.

Pradleny si o tomto dni také odpočinuly. Nikdo se neodvážil prát prádlo, protože se věřilo, že by ho nesmočila voda, ale Kristova krev. O Velkém pátku se stejně, jako o květné neděli, otevíraly cesty k pokladům. Na opuštěných místech, na rozcestích, v lesích a u starých hradních zřícenin hořela modrá světýlka, lákající hledače pokladů. Kvetlo zlaté kapradí. V Čechách se prý o Velkém pátku na několik hodin dodnes otevírá hora Blaník a rytíři vyjíždějí zkontrolovat svou zemi. Tou dobou se vodníci prohánějí na koních po polích a hospodář, který dřív nechtěl přijít o koníka, ho musel ukrýt do stáje a kolem dveří udělat čáru svěcenou křídou.

Bílá sobota

pro věřící je Bílá sobota dnem bdění u Kristova hrobu. Je to den přípravy na velikonoční noc – mystérium Zmrtvýchvstání. Kromě modlitby církve se nekonají žádné obřady. Pojmenování Bílá dostala sobota podle bílé barvy rouch katechumenů. 

Neděle zmrtvýchvstání

Východem první hvězdy začíná podle liturgického počítání času nový den. Církev proto považuje obřady, konané po západu slunce o Bílé sobotě, již za součást neděle. Kdysi se v křesťanských chrámech o této Veliké noci, kdy Kristus vstal z mrtvých a opustil hrob, slavila bohoslužba velikonoční vigílie. Před bohoslužbou se posvětil oheň a zapálila se velikonoční svíce, které se říkalo paškál. Svíce se v průvodu vnášela do chrámu a věřící si od ní zapalovali své svíčky. Za vlády císaře Konstantina Velikého býval o vigilii slavnostně osvětlen celý Řím. U nás se světil oheň před vchodem do kostela. Církevní slavnost vyvrcholila eucharistickou bohoslužbou, kdy se věřící shromáždili kolem oltáře a zpívali: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme!“ Při zpěvu Gloria se poprvé od Zeleného čtvrtku rozezněly zvony.

Den oslavující Kristovo Vzkříšení byl zároveň jednou z nejoblíbenějších mimoliturgických slavností. Z dávných dob keltského osídlení přetrval na vesnicích zvyk uhasit v domech všechna ohniště. Hospodyně pak přinesla před kostel vlastní polínko, které přiložila na oheň. Když ho kněz posvětil, odnesla si domu oharek a zapálila od něj nový oheň. Ohořelé dřevo se dávalo do polí, aby byla bohatá úroda, popelem se sypaly louky, aby bylo dostatek šťavnaté trávy. Uhlíky kladené za domovní trám chránily dům před požárem.

Zvláště na vesnicích patřilo mezi oblíbené zvyky svěcení velikonočních pokrmů – beránka, mazance, vajec, chleba a vína. Pokrmy posvěcené v kostele se jedly stoje. Kousek posvěceného jídla dostali i žebráci čekající na schodech kostela.

Doba velikonoční

Poslední den velikonočního třídění, neděle Zmrtvýchvstání, je zároveň prvním dnem velikonoční doby, která trvá padesát dní od neděle Zmrtvýchvstání Páně do neděle Seslání Ducha svatého a „slaví se radostným jásotem jako jeden slavnostní den.…“. Pro věřící to je nejradostnější období křesťanského roku. 

Pondělí velikoniční

v našich zemích bylo Velikonoční pondělí nejveselejším dnem velikonočního cyklu. Chodilo se na pomlázku, lidé si vynahrazovali dlouhý půst. Věřilo se, že děvče, které chlapci vyšlehají ještě před raní mší, bude po celý rok zdravé, veselé a pilné. Povinností hospodáře bylo vyšlehat domácí čeládku a rodinu, aby nebyli líní a dobře plnili své úkoly. Pražský kazatel Konrád Waldhauser zaznamenal, že „manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou.“ Ospalce zrána házeli do vody nebo alespoň polili studenou vodou. Pomlázka patřila k oblíbeným zábavám i na dvoře císaře Rudolfa II. Dvořané o Velikonočním pondělí pobíhali s pestrobarevnými metlami a pohledné panny šlehali po ramennou a rukou tak dlouho, dokud nedostali jako výkupné velikonoční vejce. Na vesnici si zase o pomlázce říkali chlapci, doprovázení družbou, hospodáři o nevěstu.

Svátek Nanebevstoupení Páně

je jedním z posledních svátků velikonoční doby. Stejně jako ostatní velikonoční svátky je i den, na který tento svátek připadá, předmětem složitých výpočtů. Slaví se ve čtvrtek 40 dnů po velikonoční neděli, tedy mezi 30. dubnem a 3. červnem. Dříve se v kostelech věřícím ukazovalo Kristovo Nanebevstoupení velmi názorně – po evangeliu se na provazech vytahoval ke klenbě kostela Kristův obraz nebo socha a na věřící se seshora shazovalo kvítí a zrní. 

Svatodušní svátky

uzavírají velikonoční čas. Slaví se 50 dní po Velikonocích. Svátek Seslání Ducha svatého může připadnout na dny mezi 10. květnem do 13. červnem. Protože o svatodušní neděli zdobily oltáře v kostelech květy, nejčastěji růže, říkalo se v našich zemích svatodušním svátkům rozálie. Kořeny tohoto svátku tkvěly v době starozákonní (Mojžíš obdržel na hoře Sinaj Desatero) i pohanské. O letnicích totiž pohané přinášely dary studánkám a duchové se usmiřovali obětmi. Letnice od středověku doprovázely bujaré oslavy. Pořádaly se hostiny, zpívalo se a tančilo. Stavení se vyzdobila zelenými větvičkami a květinami. Podobně jako o Valpuržině noci se věřilo ve vzrůstající moc čarodějnic a podnikali se magické kroky na jejich zahnání. V pondělí se mládež účastnila královského průvodu. a mládenci dostávali od hospodářů dárky. Zábava končila pronásledováním krále a vhozením některého z členů jeho družiny do vody. Dodnes se jízdy králů pořádají na Slovácku a mezi nejznámější patří bezesporu vlčnovská.

O Letnicích se pořádali od 13. století oblíbené závody ostrostřelců, tzv. střílení ku ptáku. Na dlouhé dřevěné tyči byl přivázán pták, kterého se střelci snažili sestřelit šípem z kuše. Komu se to podařilo, směl nosit stříbrný řetěz s přívěskem ve tvaru ptáka. V Kutné Hoře museli úředníci vydat střelcům hřivnu stříbra, aby si mohli nechat zhotovit ptačí odznak.

Archiv, časopis Krásná 2003