Marie Kalbáčová: Chtěla jsem být cukrářkou

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Chtěla jsem se stát cukrářkou a péct báječné moučníky, ale maminka mi to nedovolila, že prý jsem moc chytrá a musím na gympl. Tam jsem žila s představou své maminky, že budu lékařka, a tak jsem i odpovídala na dotazy ohledně budoucího povolání. Bylo to tak nejjednodušší, i když jsem podvědomě tušila, že lékařkou nebudu, protože omdlévám při pohledu na krev. V posledním ročníku jsme byli s učitelkou přírodopisu na exkurzi v Hrdličkově muzeu v prostorách přírodovědecké fakulty a tam jsem si uvědomila, že tohle je škola, kde chci studovat, a že chci být biologem.

Napadlo vás v dětství, že budete „dělat“ vědu?

Že bych byla vědkyní, mě v dětství určitě nenapadlo, protože jsem žádného vědce osobně neznala, abych toužila dělat, co dělá on, a ani jinak jsem se s vědou moc nesetkala. Teda kromě rozcuchaných a asociálních starších pánů, které v televizi vydávají za prototyp vědce. A ti v žádném případě nebyli můj vzor.

Prozraďte, co všechno člověk musí udělat, než se stane vědcem? Co bylo například nejtěžší?

Nejsem si jistá, že by měl člověk dělat něco speciálního, samozřejmě musí vystudovat vysokou školu a pak jít ještě na postgraduální studium a během něho se aktivně zabývat bádáním, věnovat tomu více než osm hodin, tedy více, než je klasická pracovní doba. Být vědcem není zaměstnání, ale je to poslání, které člověk vlastně plní neustále. Takže je důležité, aby si včas během své přípravy na kariéru uvědomil, jestli je vědě ochoten obětovat „všechno“ – a tím být plnohodnotným vědcem –, nebo chce být jen schopným laborantem, nebo jít úplně jinou cestou.

Čemu konkrétně se ve vědě věnujete?

Konkrétně se zabývám tím, jak lidské buňky, které si pěstujeme v inkubátorech – krabice s teplem a vhodnými plyny – reagují ve styku s různými materiály. Představte si, že máte třeba kostní implantát a teď chcete zjistit, jestli, když ho vložíte do těla, se tam bude integrovat a brzy se stane jeho součástí. No a my zkoumáme různé uhlíkové materiály, kterými by se současné implantáty mohly pokrývat, aby se právě součástí těla staly rychleji. Zajímá nás, jestli, když na určitý materiál „posadíme“ buňky, se na něm budou cítit dobře, zda budou růst – a v případě kostních implantátů časem produkovat i kost – a implantát tak vroste na dané místo.

A můžete prozradit, na čem v současné době pracujete?

V souvislosti s výzkumem interakcí buněk s materiály nezkoumáme jen materiály vhodné pro pokrytí implantátů, ale i materiály, které jsou vodivé, a tudíž je možno je použít jako senzory pro diagnostiku.

Obecně platí názor, že vědci jsou pro normální život těžko použitelní. Jak je to opravdu?

Myslím, že to není úplně pravda, většina mých kolegů má rodiny, někteří i rozsáhlé, a v mnohých případech jsou oba manželé vědci. Takže být vědcem je určitě s normálním životem slučitelné. Ale najdete ve vědě i výjimky, o kterých hovoříte, ale ty jsou i v jiných oborech.

Jak to máte doma? Zvládáte běžné práce? Nebo vám pomáhá chůva?

Myslím, že domácí práce celkem v pohodě s manželem zvládáme. Teplou večeři má sice denně jen naše malá dcerka, ale to myslím, není žádný neúspěch. S hlídáním nám v případě, že jedeme na konference nebo je dcera nemocná – ne v akutní fázi nemoci – pomáhají babičky na vesnicích, kam dceru odvezeme. Jinak za normální situace chodí dcera do jeslí a my se s manželem střídáme v její dopravě tam a zpět.

Co vám u vaší práce přináší největší radost?

Největší radost samozřejmě je nějaký úspěch, když vyjde pokus, tak jak jsme si představovali, když dílčí výsledek hezky zapadá do celkového schématu a když si tohoto výsledku někdo všimne a uzná, že je to opravdu zajímavý objev. Další radost je samozřejmě z toho, když objevíme něco úplně nového a strašně zajímavého.

Co je u vaší práce naopak největší problém?

Největší problém v biologickém výzkumu je, že ne vždycky jsme schopni úplně přesně reprodukovat své výsledky, protože pracujeme s živým materiálem – buňkami – a ty mají také své nálady. Třeba v závislosti na fázích měsíce… Teď to trochu přeháním, ale každý biolog ví, o čem mluvím. Někdy, přestože je všechno úplně stejné jako v předešlém pokuse, to vyjde prostě jinak. Jediné východisko je to znovu zopakovat a pak se uvidí.

Jak časově náročná je vaše práce?

Být vědcem, to není pracovat od do, pak jet někam na víkend a pak na dovolenou. Někdy vám víří nápady v hlavě celý den a noc a ani nemůžete spát, někdy zase máte nějaké šibeniční termíny, takže pracujete přes noc a přes víkend, no a na dovolenou jezdíte také většinou tam, kde je připojení na internet, abyste mohla kontrolovat poštu, jestli nepřišlo něco urgentního. Takže komu by tento způsob práce vadil, nemůže být vědcem. Ale samozřejmě že každý má nějaký svůj způsob odreagování, někdo maluje, někdo dělá aktivně sport, někdo čte.

Jsou podle vás vědečtí pracovníci dostatečně ohodnoceni?

Myslím si, že v porovnání s jinými obory, třeba IT, je ohodnocení vědců opravdu tristní a na rozdíl od těch IT si ještě nemůžeme nikde bokem přivydělávat, protože ta práce nám bere veškerý čas. Myslím, že by měli být vědci ohodnoceni tak, aby mohli pohodlně bydlet a starat se o své děti a nemuseli řešit existenční problémy.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Za dosud největší úspěch považuji vytvoření pěkně fungujícího týmu, který spolupracuje s řadou zajímavých vědeckých skupin a produkuje zajímavé výsledky.

Prozraďte, čeho byste chtěla ještě dosáhnout?

Chtěla bych vytvořit ještě větší a fungující tým a nemuset stále bojovat o prostory a finance.

Před nedávnem jste získala prestižní ocenění a 200 000Kč z mezinárodního projektu Pro ženy ve vědě k tomu. Jak jste s částkou naložila?

Jednalo se o roční stipendium od firmy L’Oreal a UNESCO, které jsem obdržela s dalšími dvěma mladými a nadějnými vědkyněmi na podporu naší práce. Protože to bylo stipendium, dostávala jsem každý měsíc určitou část, která se většinou někam rychle rozkutálela. Zařídila jsem si doma pracovnu, abych mohla řídit běžící projekt z domova, protože jsem v té době byla ještě na mateřské dovolené, část peněz jsem spotřebovala na hlídání své dcery, zaplatila pobyt dědečkovi s námi na konferenci v Rakousku, protože jsem v té době ještě kojila, takže dcera musela být stále se mnou, no a některé peníze jsem použila při jiných zahraničních cestách.

Jak si dobíjíte energii?

Přestože dvouapůlletá dcera spoustu mé energie spotřebuje, tak mi jí ale i spoustu předává, protože je to velmi živý a veselý tvor, který mě denně něčím překvapí a rozesměje. Jinak si strašně ráda zalezu někam do koutka a tam si čtu detektivky nebo luštím sudoku. Samozřejmě když můžu jít někam do přírody nebo jet k moři, tak jsem také ve svém živlu.

Co vás v poslední době naštvalo a naopak potěšilo?

V poslední době, vlastně neustále, mě štve vyplňování nějakých dotazníků ohledně budoucích projektů, ke kterému v současné chvíli neexistují reálné podklady, ale stále musíme něco vymýšlet a produkovat a většinou včera už bylo pozdě. To mi bere opravdu hodně energie a času. No a co mě potěšilo? Navázání nových spoluprací s velmi zajímavými a pro nové objevování zapálenými lidmi.

Byla byste ráda, kdyby vaše děti šly jednou ve vašich šlépějích?

Myslím, že by mi to nevadilo, ale že to bude v prvé řadě jejich rozhodnutí, co budou chtít v životě dělat a čeho dosáhnout. Uvidíme, jestli se z naší dcery stane také vědec, nebo se odrodí, jako já jsem se odrodila dvěma ekonomům.

Být vědcem je určitě s normálním životem slučitelné.

Archiv, časopis Krásná 2012