Olga Scheinpflugová: Bez retuše (1. díl)

Svůj život po boku génia české literatury popsala Scheinpflugová v memoárech, které vyšly v mnoha vydáních. Literární kritika a nadšení čtenáři se v názoru zcela kontroverzně lišili, především z hlediska dokumentární platnosti. Autorka totiž v působivé montáži událostí a korespondence vynechala okolnosti i situace, které by byly pro celkové vyznění díla ošidné. Můj hereččin portrét je především pokusem o odhalení jednoho nevšedního ženského osudu. Soustřeďuje se na život obou v době jejich známosti a manželství – ten leží stále v celistvosti nedostupný, v „trezoru“, a přitom jde o jeden z nejkrásnějších i nejbolestnějších příběhů lásky dvou intelektuálů v prvních desetiletích 20. století. Předkládáme vám jednu z možných podob jejich neobyčejného pokusu o život ve dvou.

Rváčka s osudem

Jaká vlastně byla Olga Scheinpflugová? Živelná, spontánní a emocemi nabitá Olga, nejmladší ze tří dětí novináře Karla Scheinpfluga, považovala svého otce za bezchybnou mravní autoritu. Nevědomky ovlivnil její celoživotní vztahy ke starším mužům. Už v pubertálních třinácti Olga četla Dostojevského a Shakespeara, na „bidle“ v Národním špatně oblečená dívka ze Slaného ucítila drzou jistotu, že tady bude jednou hrát. Obor mladých naivek tehdy ale vyžadoval skutečné mládí, v úvahu přicházely sedmnáctileté dívky. Když bylo rozhodnuto o studiu herectví, chodila Olga celé dva roky s roličkou textu za herečkou Marií Hübnerovou, svou učitelkou herectví. Už samotné přijetí bylo vyznamenání, žačky to musely někam dotáhnout! Olžina učednická léta skončila poté, co se její učitelka dívala z portálu na hereččin výkon v Popelce Pausy. A slovy „...dobře hraješ, Olgo“ ji slavná umělkyně přijala za kolegyni.

Fotografie z mládí zaznamenávají Olžinu malou postavu s poměrně velkou hlavou a šedýma oima blízko u sebe. I ve zralém věku vypadala podle pamětníků mladě, vyzařovala kouzlo osobnosti – typický Střelec, spontánní, se zvědavostí, co se žene kupředu, co miluje hazardní hru. A pod jímavou slupkou citlivosti má skrytou neústupnou vůli. Olga nikdy nenudila, okouzlovala křehkostí i odvahou, hrou se slovy, originální slovní kulturou. Reagovala pohotově na všechno nové a silné, dokázala jednat vtipně s muži. Upoutala nejen nezkrotnou a extravagantní Milenu Jesenskou, ale i typického Kozoroha a zároveň človûka s antifeministickými sklony, s vysokými měřítky na intelektuální i estetickou podobu ženy, Karla Čapka.

Chtěl jsem pozdravit... a jít dál

Jak vypadaly první poválečné roky naší protagonistky? Scheinpflugové žijí v Muchově Thunovském paláci a benjamínkovi Olze pomáhá radami nejen otec, ale i bratr Karel, právník. Adresy Olžiných bytů věrně kopíruje i životní cesta její sestry Hany. Po odchodu Anny Ondrákové k filmu se Jan Bor rozhodl přes handicap malého vzrůstu vzít Olgu do angažmá Švandova divadla. Být herečkou znamenalo ovšem doplnit nadání vzhledem – to od hereckých adeptů vyžadovalo ukázněné hladovění i společenskou reprezentaci. Garderoba do civilu i do repertoáru ubírala stabilně hodně z příjmu z herectví, snění o divadle vystřídala realita prvních kroků.

Sedmnáctiletá Olga, rozevlátá prvními profesními i milostnými zkušenostmi, se v létě roku 1920 seznamuje se vzdělaným třicetiletým Karlem Čapkem. Po začátku divadelní sezóny Čapek na Olgu počkal u zadního vchodu Švandova divadla. Chtěl prý pozdravit a jít dál – tím okamžikem se začal odvíjet milostný příběh, který byl často pro oba největším štěstím, ale i stresem. Jako vichřice vpadla dívka s hřívou plavých vlasů do Čapkova přísně organizovaného času – sama prudká, výstřední a vášnivá ve vznětech a reakcích, on rozvážný a zušlechtěný vzdělaností a svědomitostí. Čapek hledal v tu chvíli představitelku Mimi do Loupežníka, dívku stejně vyjevenou mládím jako Olga, která neví kudy kam... Tahle role, inspirovaná před pár lety jinými platonickými vztahy mladého muže s velkýma udivenýma očima, se stala základem jejich tvůrčího přátelství. Role Mimi Olgu osudově provází až do Čapkovy smrti. Hraje ji nejen při premiéře, ale i v roce 1928, má být dokonce rozloučením, derniérou poměrně dlouhé dráhy lyrické naivky (1938).

Mladá herečka a autorka předčítá Karlovy nové hry malému okruhu přátel. Své knížky i hry mu ovšem dává číst až v sazbě, kdy už se na nich nedá nic změnit... Vídají se denně, píší si, jejich hustá korespondence ustává až později, kdy si oba pořizují telefon. Přátelství s Čapkem jistě znamenalo pro začínající herečku i netušené tvůrčí možnosti. Některé role jí byly napsány na tělo (Mimi, Kristýnka, Helena), angažmá v divadlech – hlavně zpočátku – bylo také vyvoláno jistým tlakem Čapkovy osobnosti. Oba nadaní zamilování mladí lidé se vzájemně inspirují, v rychlém sledu píší svá díla, Olga hraje, Karel velmi úspěšně režíruje. A během letního romantického pobytu v Krkonoších (1921) se z nich stávají milenci...

Práce místo vášně

Karel Čapek prodělal těžkou spálu a pozůstatky, revmatismus obratlových kloubů a bolestivá dna všech obratlových kloubů v páteři, ho provázely celý život. Dnes, když se otevřeně hovoří o subjektivním prahu bolesti, je možné, že svou bolest velmi citlivě prožíval a snad i nadsazoval. Syn lékaře dobře věděl, že ztuhnutí páteře přivozuje často kromě obtížného pohybu i invaliditu a brzkou smrt. Odsud se datuje jeho zájem o dlouhověkost (Věc Makropulos) či reinkarnaci (dialogy s T. G. Masarykem). Bechtěrevova nemoc se však po čase v jeho případě v jisté fázi zastavila, což s jistotou dokázaly rentgenové snímky v roce 1935. Ale utkvělý pocit, ze skončí na vozíku, pohání jeho práci stále jako bič.

Zapřísáhlý starý mládenec se celoživotně zmítá mezi potřebou intimní blízkosti žen a strachem z nich. Klíčová role v jeho životě patřila matce, imponující paní, kolem jejíž dominance se všechno točilo. Jistě proto oběma bratrům trvalo tak dlouho, než si nalezli partnerky. Karlovi kromě nemoci zůstalo jako dědictví po matce bezprostřední prožívání, plné vizí a fobií. Mladší Karel bydlí u staršího Josefa a jeho ženy, později vedle nich ve společné vilce. Stejně jako jiní umělci si Čapek vybírá ženy mnohem mladší a zanechává na nich svou „stvořitelskou“ stopu. Celý život jej, bezmocného a rozpačitého, provázely silné ženské osobnosti. Na několik krátkých let vplul spisovatel do dobrodružného světa nepoznané erotiky s takovou vehemencí, ze udržoval milostné kontakty s nadanou plavovlasou Olgou i náruživou a živočišnou Věrou Hruzovou z Brna zároveň. Olga mu velkoryse jeho dobrodružství po jedné z hysterických scén odpouští.

Po boku odpovědného a dvorného, sečtělého mladého spisovatele zbylo po Josefově ženitbě (1919) místo. Tím, kdo uvolněnou pozici po Čapkově boku získává, je kupodivu žena! Spisovatel začíná s Olgou probírat všechno podobně jako s matkou. Cenná pro něj byla vedle Olžina herectví i její vlastní literární ambice a stálá blízkost – pouze taková žena se pro něj mohla stát plnohodnotným partnerem. Mladá žena má co nabídnout. Stává se režisérem jejího literárního i uměleckého života – to jejímu partnerovi dává navíc potřebnou převahu nad daleko mladšími soky. Svou slabost mění pod taktovkou vůle v sílu.

Archiv Krásná paní