Nejlepší přítelkyně ženy – pračka

Na začátku byla jen čistá voda a kameny, o něž se prádlo otloukalo a máchalo (tak podle pověsti přišla ke svému štěstí i Božena, když si ji u řeky vyhlédl kníže Oldřich). Za předchůdce pracích prášků lze považovat moč a zvířecí tuk, tak se pralo ve starém Egyptě. Staří Féničané zase používali jako mýdlo směs ze skopového loje a rostlinných olejů. Přidáním těchto – pravda poněkud zvláštních ingrediencí – se totiž přišlo na to, že se špína rychleji a snáze odstraní. Teprve vynález alkalického louhu (1793), který se vyráběl z obyčejné soli, umožnil výrobu mýdla. S ní začal Francouz Michel Chevreul (1810), jehož továrna vyráběla mýdla z tuku, mastných kyselin a alkalického louhu.

V Evropě se dlouho dařilo hlavně „fyzickému“ přístupu. V putnách, a hlavně v kádích takzvaní valcháři prádlo šlapali jako zelí, poté vyždímali a vymáchali v čisté vodě. (Budete-li někomu vyhrožovat, že ho „zvalchujete“, už víte, proč by se měl bát!) Teprve časem se začaly používat různé tlouky a plácačky (vlákna „zpracovaná“ úderem totiž absorbují více vody, která vyplavuje špínu), ale za skutečně prvního oficiálního pomocníka pro domácnost lze považovat valchu. Té se původně říkalo prací deska. Na dobových rytinách se objevuje asi od poloviny 18. století. Nebývala jen z vlnitého plechu v dřevěném rámu, jak si ji pamatujeme z filmů pro pamětníky, ale také ze dřeva, pálené hlíny, kameniny, porcelánu, a dokonce i ze skla.

První pračku údajně sestrojil Angličan Tender a vystavil ji v roce 1755 v Hannoveru. Jeho nápad vylepšil v roce 1764 D. Schaeffer z Řezna, toho následoval vynálezce Schreber. Ten však přišel rovnou s „pracím mlýnem“ poháněným dvěma dobytčaty či koňmi táhnoucími žentourové kolo. Na jeho umístění byste ovšem potřebovali pořádnou kůlnu vedle stavení. Pralo se jen ve studené pramenité či dešťové vodě, bez mýdla - podle zašpinění prádla třeba čtyři, pět i dvacet hodin.

Trochu velké a nepraktické, řeknete si určitě. Zmenšenou verzi, která se už vešla do větší světnice, vymyslel roku 1790 Angličan Beetham. Přezdívalo se jí „přenosný prací mlýn“. Pralo se v něm pod tlakem bez škodlivého máchání a dření, takže se v něm neponičil ani drahý mušelín. A jak hlásal reklamní leták, „stroj může zodpovědně obsluhovat čtrnáctileté děvčátko, výkon se rovná práci čtrnácti dospělých žen, zkušených v praní prádla“. Kdo neměl na mýdlo nebo louh, mohl v mlýnu prát jen horkou vodou. Beetham jako dobrý obchodník vyráběl mlýn hned v několika provedeních, aby si je mohli dopřát bohatí i méně zámožní. Ten nejlepší stál 4 libry šterlinků a 6 šilinků. Bylo v něm možné vyprat najednou osmadvacet krajkových límců, které v té době byly nezbytnou součástí garderoby.

Vynálezci šli i jinými cestami. Ještě před „mlynářem“ Beethamem předvedl další Brit H. Sidgier (v roce 1782) pračku v podobě dřevěné bedny s holemi uvnitř, která se otáčela ručně klikou. Pak přišla „dvojitá valcha“, v níž se prádlo vložilo mezi dvě zvlněné plochy a pomocí mechanismu se mezi nimi různě „pasírovalo“, aby se zbavilo špíny. Pračky vypadaly také jako kulatá vana, kde se točilo tyčí zakončenou křížem. Tak vznikal vír umožňující vodě procházet prádlem. A protože pradleny nemusely do pračky sahat rukama, mohla se používat horká voda, praní bylo tudíž efektivnější. Dřina však zůstala, ani točení klikou nebyla žádná selanka.

První patentovaná pračka - vznikla 1846 v Anglii - vypadala však ještě jinak. Tvořily ji vlastně jakési necky s výstupky na dně a těžký, pohyblivý tlouk zavěšený nad nimi třel prádlo o hrbolaté, „valchovité“ dno. Už samotný popis spíš připomíná mučení, takže nebylo divu, že oblečení dostávalo hodně zabrat. Bylo sice čisté, ale po několika praních také děravé. Nebylo tak divu, že se v domácnostech pralo jednou měsíčně. Hrubé zacházení a děravé konce přivedly vynálezce k dalšímu posunu – k bubnové pračce. Tu prý roku 1858 vymyslel americký továrník Hamilton Smith v Pittsburghu. Z bubnu ve svislé poloze trčela klika, která při otáčení poháněla prací lopatky uvnitř.

Napadá vás, kdo si jako první pračku přivezl do Čech? Stačí si vzpomenout na Sňatky z rozumu – a víte! Cestovatel a sběratel Vojta Náprstek ji v roce 1863 zakoupil na světové výstavě v Londýně. Tvořil ji velký uzavíratelný buben z dřevěných prutů, do kterého služka či paní Náprstková daly prádlo a dovnitř nalily horkou vodu s drceným mýdlem. Poté se dovnitř vložil „práč“ - šroubovitý dřevěný kůl. Jak se točilo klikou, buben se nakláněl ze strany na stranu. Prádlo s práčem se v bubnu otáčelo a pralo. Po vyprání se už nemuselo ani ručně ždímat, protože vedle bubnu byly hned dva válečky s klikou. Jako do lisu se mezi ně vkládaly mokré kusy šatstva, zatočilo se - a ven vycházely košile či halenky zbavené většiny vody.

Kolem roku 1885 přibyla další inovace, jakási zdvojená valcha. Prádlo se pralo mezi dvěma plochami z pozinkovaného plechu v dřevěné konstrukci v podobě půlválce. A protože všechno už tady bylo, „objevil se“ kolem roku 1898 způsob praní, který velmi připomíná stroj na hnětení těsta používaný již v antickém Římě: válcovitá nádoba měla uprostřed otáčecí „panenku s prsty“. Jen místo těsta otáčela prádlem.

Starým Římanům vděčíme ostatně i za detergenty neboli prací prášky. Ne že by je vymysleli, ale výraz „détergeo“ pochází z latiny a původně znamenal „otírat“. Ve starém Římě se nepralo mýdlem, špína se „otírala“ o kameny. Latina se poangličtila – a byly tu detergenty.

V roce 1899 Carl Miele a Reinhard Zinkann založili firmu na výrobu odstředivek na mléko, rok poté začali vyrábět jako doplněk máselnici. A ejhle – z dřevěného soudku a míchadla se stala pračka – a na světě byla firma Miele. V roce 1911 už firma vyráběla dvanáct modelů praček. 

S elektřinou to jde lépe

Dvacáté století přineslo samozřejmě posun díky elektrické energii, která nahradila sílu paží. Jednu z prvních elektrických praček vyrobil v roce 1906 Američan Alva Fischer.

Výroba se však nerozvíjela nijak rychle. Například v roce 1911 v americkém městě St. Joseph ve státě Michigan založili bratři Lou, Fred a Emory Uptonovi malý rodinný podnik na výrobu elektrických praček se ždímačkou pod názvem Upton Machine Co. První velký kontrakt byl na dodávku 100 kusů praček! Jenže u všech spotřebičů se rychle poškodila stejná součástka. Bratři se nevymlouvali, závadu našli, technicky ji rychle vyřešili a celou dodávku bezplatně opravili. Vše bylo odpuštěno - naopak si tímto jednáním získali respekt a další objednávky. Proč bylo věnováno firmě, jejíž název vám nic neříká, tolik řádků? Protože ji známe velmi dobře i dnes: je to firma Whirlpool! V roce 1947 uvedla na americký trh první automatickou pračku a o tři roky později změnila svůj název na Whirlpool Corporation. 

Koncepce praček se však ani s příchodem elektrifikace na začátku 20. století zase tolik nezměnila, jen ruční pohon nahradily elektromotory. Výrobci je dokonce někdy ponechávali vedle praček, jako kdyby si s nimi nevěděli rady. Výsledek? Cákající voda občas uštědřila nebohým pradlenám pěknou ránu neslučitelnou se životem, jak definují smrtelná zranění policejní mluvčí. Vynálezci se nakonec nechali „přemluvit“ a motory i pračky dali do krabic.

Postupem let se konečně změnily i „panenky“ - na dna spotřebičů se začaly montovat ploché vrtule nebo šneky. Nastal čas vířivých praček. Jenže ty nedovolovaly sloučit praní a ždímání do jednoho celku. Určité řešení sice představovala siamská dvojčata v podobě dvou přístrojů v jediném „kabátku“, ale ideální řešení to nebylo.

Na trh přišly ve světě už ve 40. letech bubnové pračky, které fungovaly na stejném principu jako jejich dnešní automatické následovnice. Samy si napouštěly vodu, ohřívaly ji, praly, máchaly, ždímaly i vypouštěly vodu. Měly snad jedinou chybu – stály stejně jako menší auto. V padesátých letech získaly automatické pračky dvourychlostní motory (menší otáčky na praní a máchání, vyšší na ždímání) a programátory pro volbu různých pracích cyklů. V šedesátých letech konečně klesly i ceny.

Ale ani v Americe neměl automatickou pračku každý! Svého času zde každá druhá pračka měla „prací zvon“. Špína se zde odstraňovala proudem vody vytvářeným vertikálním pohybem zvonu. Pračka vznikla z pracího zvonu, který je podobný dnešnímu zvonu na odpady.

Zatímco Západ šel od padesátých let minulého století cestou automatických praček, Východ si v té době vypomáhal i vibračními pračkami, které se vkládaly jako mixér do škopku s prádlem. Špína se tak usazovala zpět na tkaninu, protože nedocházelo k pohybu prádla ani pracího roztoku. Praní proto musela předcházet vyvářka. 

Jak se pralo v Čechách

Pokud jde o praní, tak to šlo českým furiantům vždycky dobře. Českým ženám však s prádlem moc nepomáhali (nepočítáme-li Vojtu Náprstka a jeho příspěvek do domácnosti). První pračky se začaly objevovat v Praze v sedmdesátých letech 19. století. Byly to většinou těžké stroje, takzvaně kladivové na hrubší prádlo, anebo bubnové dodávané firmou Van Ter Welp z Nizozemska. Z truhlářských dílen pak pocházely kyvadlové pračky valchové, v nichž se pohybovalo prádlem pákou nebo otáčením těžkého litinového kola s klikou.

Ve dvacátém století jsme si už začali vyrábět pračky sami. Na území prvorepublikového Československa byste v průběhu let napočítali více než dvacítku výrobců! Pračky Ideál s takzvaným pracím křížem nabízela například společnost Rak a Hobza, která je vyvážela do Evropy, ale třeba i do Egypta. Ročně jich vyrobila kolem 4,5 tisíce kusů.

Značka ČKD Praha se měla také čím pochlubit. Od roku 1932 nabízela pračku s odstředivkou. Prádlo se vypralo v bubnu, po sešlápnutí pedálu se buben s prádlem nadzvedl, zatímco voda zůstala dole. Buben se roztočil a vodu odstředil. Jednoduché, chytré, funkční – bohužel patent zůstal nakonec ležet ladem a místo toho se začaly vyrábět pračky se samostatnou ždímačkou.

Do roku 1948 byste u nás napočítali spoustu malých výrobců praček. Někteří je nabízeli jako svůj hlavní výrobní program, jiní jako součást například výroby elektromotorů. Vedle firmy Rak, Hobza a spol. z Hranic na Moravě (výrobce pračky Ideal) to byly například firma Skrat Zábřeh (pračka Skrat), Jesenické pily Šumperk, závod Jeseník (pračka Triumf, Elektrotechnická továrna Bratři Kolaříkové, Jarošov u Uherského Hradiště (pračka Jetas), Jaroslav Včelák, Libčany (pračka Zlatá včela), továrna elektrických praček a slévárna kovů K. J. Zahrádka, Mladá Boleslav (pračka KARZA), Adolf Hybský, Opatovice nad Labem (pračka Simplex), Josef Bartoň Turnov (pračky Yord), Družstvo Hospodář Milotice nad Bečvou (pračka Karin), Josef Moloch, Lipník nad Bečvou - továrna pracích a ždímacích strojů značky Labuť, Štěpán Nečesaný (pračky Perleta).

První automatické pračky začalo vyrábět v roce 1957 Romo Fulnek, kde už v roce 1953 vyrobili první vířivé pračky, které přešly do kombinovaných praček s odstředivkou prádla.

O kvalitě výrobků z Romo Fulnek svědčí nejlépe to, že mnohé jejich pračky dodnes fungují, byť třeba jen na chatách a chalupách. A perou! Ti, kteří neměli v padesátých letech ještě zavedený elektrický proud ani tekoucí vodu – a těch nebylo až tak málo – se museli spokojit s valchovými pračkami na ruční pohon. Měly příhodný název - Triumf. 

Jak se pere dnes

Dnešní automatické pračky dokážou všechno, vyprat klidně sedm kilogramů prádla (a být přitom stejně velké jako ty, které jsou určené na pět kg), zvládnou vlnu, krajkové spodní prádlo či tenké punčochy, aniž by jim jakkoli ublížily. Samy si zváží prádlo a podle toho volí množství vody, díky optosenzorům rozpoznají, zda je voda na máchání dokonale čistá, jinak se máchá dál, srovnají si těžké kusy v bubnu tak, aby neposkakovaly, lze je ovládat jako mobil díky radám na displeji… Mohou mít jen 40 cm na hloubku, takže se vtěsnají i do malého výklenku, je možné na ně postavit sušičku… Takže zatím jim chybí jediné: poznat, že v bílém prádle trůní i barevná ponožka. Ale kdoví? 

Letem světem praček

• 1900 - první pračka Miele s dřevěnou vanou
• 1951 – AEG zahájil produkci malých praček vhodných do bytů. „Domácí“ pračka, jak ji nazývali, zjednodušila praní pro širokou veřejnost
• 1976 – První pračka s energeticky úsporným programem (AEG)
• 1978 - první mikroprocesorově řízená automatická pračka (Miele)
• 1986 – Öko Lavamat – první pračka s ekoblokováním pro úsporu pracího prostředku
• 1998 – První pračka se spotřebou vody nižší než 40 litrů
• 2001 - patentovaný voštinový buben Miele
• 2003 – LAVALOGIC - první pračka s navigačním displejem a předváděcím programem, nový program: „luxusní prádlo“
• 2003 - automatická pračka Medicwash W 2585 WPS od Miele – první pračka pro alergiky

Víte, že…

na trhu je už také parní pračka? Jde vlastně o klasickou automatickou pračku, která však nabízí i parní cyklus bez prášku a vody - na prádlo se pouze vstřikuje pára. Odstraní se tak například cigaretový kouř, odér potu a pomačkaný oděv se téměř vyžehlí! LG Steam Wash je první pračka na světě, která se může pochlubit energetickým hodnocením A++ (využívá totiž o více než 20 % méně energie než ostatní výrobky v třídě A). Buben a prádlo se totiž ohřívají pomocí páry, takže se šetří energie.

Archiv, časopis Krásná 2007