Marilyn Monroe & Joe DiMaggio

Docela jim to šlo. Starší brácha Vince se rychle stal hvězdou Národní ligy, mladší Dom hrál jedenáct let v Americké lize u Boston Red Sox a prostřední, Guiseppe Paolo, dědic otcova jména, se stal legendou. Jednička jedniček, Joe DiMaggio, „The Yankee Clipper“, proslulý silou svých odpalů a defenzivním stylem hry. Jeho sérii padesáti šesti po sobě jdoucích zápasů, ve kterých dokázal úspěšně odpálit, dosud nikdo nepřekonal – a bylo to velmi dávno, v roce 1941. Když se v roce 1969 v USA slavilo 100. výročí baseballové ligy, byl zvolen největším žijícím hráčem. Býval to zřejmě skromný a statečný chlap.

V roce 1934 mu bylo dvacet, vystupoval z taxíku a přetrhl si při tom kolenní vazivo, smůla. Druhý den hrál a odpálil homerun. Muselo ho to dost bolet. Špatně se to pak hojilo. Během kariéry utrpěl spoustu zranění, hodně vydržel. Běh pro něho musel být mučení, nestěžoval si. Profesionální dráhu ukončil v roce 1951, zdánlivě na vrcholu. „Nechtěl jsem, aby lidé viděli, jak se mi už nedaří,“ komentoval to. Vůbec moc nechtěl, aby ho lidé viděli. Vydělával zázračně a ještě více byl milován, ale novináře si držel tiše a mile od těla a své soukromí jen pro sebe. Někde v něm sídlila ta rezervovaná důstojnost, to sicilské dědictví po otci.

Jenomže – byl elegantní obr, hvězda prvního řádu a žil v Kalifornii, bájné zemi plné hereček. A měl slabost pro blondýny.

V roce 1939 se – po dvouleté známosti – s velikým leskem třeskem oženil s Dorothy Arnold. Narodil se jim syn Joseph, už třetí toho jména, ale… Nějak to nešlo. Za pět let se rozvedli a trvalo dlouho, než se Joe odhodlal k novému vztahu. Ale ten stál za to.

V roce 1952 se seznámil s Marilyn Monroe. Natáčela už svůj šestnáctý film – Omlazovací prostředek (Monkey Business); slávu jí přinesly pikantní akty („zahalena jen do vůně parfému Chanel No.5“) a byla přímo nestydatě, nepotlačitelně krásná.

Joe DiMaggio se zamiloval stylem podobným, jako hrával baseball, tiše, vytrvale a průrazně. Prostě byl tam a dělal, co se podle něho patřilo. Měřil dva metry a bylo na něho spolehnutí.

Marilyn točila jednu neodolatelnou roli za druhou, ve filmu Niagara prostě kráčela a kamera se dívala, jak jde. Vznikl nejdelší záběr ženské chůze v dějinách kinematografie, její pověstný pohyb boků „připomínající pohyb pístů“, jak to nazval jistý reportér, nutil celé řady diváků v setmělých kinech nasucho polykat. Přinejmenším.

Filmy typu Páni mají rádi blondýnky a Jak si vzít milionáře ji vynesly na hollywoodský trůn. Otiskla své dlaně do betonu na hollywoodském chodníku slávy a v lednu roku 1954 se za svého oddaného baseballového hráče provdala. Odjeli spolu na svatební cestu na Tahiti a do Koreje. …a rázem to nebylo krásné. 

Joe byl řádný – byť mimořádně úspěšný – syn sicilského rybáře, toužil po klidné domácnosti a o postavení své manželky měl představy jednoznačné a prosté. Marilyn je nyní vdaná žena a jako taková se nebude oblékat a chovat vyzývavě!

Manželství trvalo 274 dní, poslední naděje odnesl mohutný van vzduchu, který produkoval větrák metra ve filmu Slaměný vdovec. Zdvihl Marilyn sukně až nad hlavu – krásný slavný záběr – a následoval rozvod.

Joe to myslel dobře a muselo to pro něho být hořké. Marilyn se někam řítila a na jeho dobře míněné námitky neměla čas. Nechápala je! Chápala jen, že některé věci její milující, nesnesitelně solidní sportovec prostě nepochopí. A byla netrpělivá. Co s ním?

Měla po krk slávy svých přihlouplých sexy krásek, nechtěla být svůdný artefakt, ale opravdová herečka. Hodila snadnou kariéru za hlavu a utekla do New Yorku do Actor’s Studia, s vervou se vrhla do intelektuální společnosti, do studia dramatu a psychoanalýzy, založila vlastní produkční společnost, jejím partnerem ve filmu Princ a tanečnice byl Laurence Olivier, který film také režíroval… bylo to skvělé a hektické, Marilyn nespala a užívala kde co, chytrá, dychtivá a nesnesitelná, obtížná sobě stejně jako jiným…

V roce 1956 byla představena královně Alžbětě II., provdala se za dramatika Arthura Millera, který kvůli ní opustil rodinu, a konvertovala k judaismu.

A po celou tu dobu tam někde poblíž, úplně tiše, nepřehlédnutelně nenápadně, se ve stínu pohyboval Joe DiMaggio. Byl loajální a čekal, jiný osobní život neměl. Marilyn miloval a byla jeho žena a on k ní byl vázán a s tím se nedalo nic dělat. Na hřišti musel přemáhat velkou bolest nakonec už při každém kroku, jinak to nešlo. Bolesti tedy rozuměl a o Marilyn hodně věděl. Mívala příšerně bolestivé menstruace a potratila jeho dítě… Věděl, že ten nezřízeně bujný obraz zdraví, který nabízí kameře, je jen obraz. Že není odolná psychicky ani fyzicky, že její noci jsou ošklivé… Joe se rozhodl – možná si to ani neřekl slovy – že ho Marilyn potřebuje; jen o tom ještě neví.

Marilyn Monroe a Arthur Miller projevili svým sňatkem nekritickou odvahu a schopnost opojných iluzí. Jako by se mohli doopravdy propojit a předat si vzájemně, čeho měli nadbytek: krásu a divoký talent na jedné a intelektuální vážnost na druhé straně. Přecenili se oba. Marilyn svého manžela veřejně podpořila, když byl vyšetřován Výborem pro neamerickou činnost, a koupila mu farmu v Connecticutu, aby měl kde pracovat – ale jemu to nějak nepsalo. Za čtyři léta vypotil jen scénář k filmu Mustangové. Bezpochyby cítil děs z tvůrčí krize. Mlčel o tom a Marilyn se vedle něho zalykala samotou a křičela depresemi. V poctivě dobré vůli se mučivě unavovali navzájem a Marilyn mezitím prošla dvojím mimoděložním těhotenstvím. Už nechtěla natáčet, jenže příjmy se tenčily a Arthur ji spíše obtížně donutil, než pouze přemluvil, aby přijala roli ve filmu, který byl později vyhlášen nejlepší komedií 20. století: Někdo to rád horké.

Marilyn za něj získala Zlatý glóbus a pověst rozmazlené, nesnesitelné a nezodpovědné hvězdy. Práce s ní byla zřejmě čirým utrpením a ani ona to se sebou neměla lehké – jenže to v profesi neomlouvá. Uklidňující prášky už užívala po hrstech – Joe DiMaggio s trnutím přihlížel, byl na dosah. Byl bezmocný, ale byl tady, když se vír roztáčel, když se rozcházela s Arthurem, když prožila divokou eskapádu s Yvesem Montandem, kterého nakonec nepřebrala Simone Signoret, když ji obvinili, že zavinila smrt Clarka Gabla, když se hroutila naprostým vyčerpáním…

Když se nakonec ocitla ve vypolštářované cele bez oken a dveří na psychiatrické klinice, bylo to zoufalé a zdálo se, že je konec. Joe DiMaggio byl zrovna na Floridě, ale přijel obratem, na klinice udělal nevídanou scénu, slíbil, že jim budovu rozebere cihlu po cihle a začne hned – a nakonec dosáhl, že Marilyn přeložili do jiného ústavu, aby se z hrůzného zážitku zotavila. Byl jí nablízku, znal odvrácené strany mincí. Teď byl zapotřebí, aby ji nesežrali její vlastní démoni. Začala zase natáčet, ale režisér George Cukor s ní měl peklo, věčně chyběla na place, uprostřed natáčení odjela zazpívat do New Yorku na oslavu narozenin prezidenta Kennedyho. Následovaly divoké žaloby a protižaloby, celý prskající trs soudních sporů. Bylo jí třicet šest, snímky nahé Marilyn zaplnily titulní stránky časopisů celého světa a vynesly jí do té doby nevídané částky.

Koupila si dům a chodili tam za ní bratři Kennedyové, ale nebyla dosti diskrétní – a bratři si skandál nemohli dovolit. Ta báječně chytrá Marilyn byla tak naivní, že ji to zaskočilo, připadala si jako odložená hračka. Nyní chtěla jen pracovat… A být rozumná.

„Všechno bude dobré,“ říkal jí Joe DiMaggio. Možná tomu sám dokonce věřil, protože byl opět po jejím boku. Řešil její nesčíslné praktické starosti a naslouchal jejím můrám. Tak je to v pořádku, soudil, je jeho žena, vždycky byla jeho žena a 8. srpna to znovu stvrdí opětovným sňatkem. Tři dny před tím, 5. srpna 1962, byla nalezena mrtvá. Za okolností – jak je chronicky známo – nevyjasněných.

Joe DiMaggio vyřídil všechno potřebné a obstaral pohřeb. Žil ještě třicet sedm let, nikdy se neoženil a nikdy se ani slovem nevyjádřil o svém vztahu k Marilyn ani o jejich společném životě.

Po zbytek let jí dával posílat na hrob jednou týdně po dvou bílých růžích. Zemřel v roce 1999 na rakovinu plic. Podle svědectví rodiny zněla jeho poslední slova: „Konečně zas uvidím Marilyn.“ Takový slušný, mlčenlivý chlapík.

„Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou.“
                                                                                                                - Marilyn Monroe

Archiv, časopis Krásná, 2010