Malíř tiché uličky v době hlučného baroka
Obrazy holandského mistra Jana Vermeera van Delft (1632–1675) jsou považovány za zhmotnění ticha a klidu v bouřlivé době evropského baroka. Malíř na nich pracoval pečlivě a zdlouhavě, což v Nizozemí raného kapitalismu a volného trhu nebylo zrovna štěstí. Neuměl produkovat ve velkém, a tak se po celý život potýkal se značnými finančními problémy. Hodně si půjčoval a dával i svoje obrazy do zástavy. Když v roce 1675 zemřel, získali prakticky celé jeho dílo věřitelé.
Vermeerova sláva ve své době rychle pohasla a znovu ho objevili až ve druhé polovině 19. století impresionisté, které fascinovala jeho technika malování pomocí barevných bodů a skvrn. Až tehdy se z něj stala opravdová legenda, dnes tak obrovská, že před několika roky na umělcovu retrospektivu přišlo ve Washingtonu 327 tisíc a na její reprízu v Haagu 438 tisíc návštěvníků.
O životě malíře existuje jen pár dokumentů a zachovalo se pouhých 36 obrazů. Víme, že v říjnu 1632 byl pokřtěn v protestantském kostele v Delftu. Další fakta známe až o jeho sňatku na jaře 1653. Z nich je patrné, že tchyně – katolička – byla svéhlavá a majetná žena, která zpočátku bránila tomu, aby si její dcera vzala pouhého malíře. Sňatek se ve vší tichosti a téměř tajně odehrál ve vesnici deset kilometrů za Delftem. Na konci téhož roku Vermeer vstoupil do cechu sv. Lukáše, patrona malířů. Poplatek za vstup splácel dva a půl roku. Byl však schopný a oblíbený. Malíři si ho dokonce vybrali v roce 1663 za představeného své stavovské organizace.
Maloval převážně jen interiéry svého domu. Nejčastěji nevelkou místnost s oknem, stolem a několika židlemi. A mezi těmito rekvizitami a na tomto malém jevišti se téměř nehlučně pohybovaly mladé a křehké ženy. Jejich jména neznáme. Snad některá z nich byla manželka nebo některá z dcer. Portrétoval i obyčejné služky, což v té době byla malá společenská revoluce. Ale možná byl skutečně natolik nemajetný, že na jiné modely neměl peníze.
Dvakrát zpodobnil i Delft, kde žil a tvořil. V Haagu najdeme jeho velkolepé panorama města. Ale pravým skvostem se chlubí Amsterodam: Rijksmuseum vlastní slavnou Uličku, zachycující výsek městské scenérie. Téma je zcela obyčejné – cihlové domy, okna, dláždění, pár postav sloužících, ale vše je namalované s fascinujícím temperamentem. „Je to mistrovský kus, který ztělesňuje všechny Vermeerovy výtvarné vlohy a přesvědčivě zosobňuje měšťanský duch Holandska,“ napsal nadšeně jeden z neslavnějších současných badatelů Seymour Slive.
Ulička o rozměrech pouhých 54krát 44 centimetrů patří k největším pokladům světového malířství. Dlouho se však nevědělo, kde se vlastně nacházela a zda ještě vůbec reálně existuje. Detektivního pátrání po ní se ujal delftský restaurátor a historik umění Daan Hartmann. O lokalitě odborníci jen spekulovali. Mluvilo se třeba o kolmých průchodech k dnešním ulicím Wijnhaven nebo Nieuwe Langendijk. Vermeerův renomovaný životopisec Swillens tvrdil, že domek, který autor namaloval v pravé části obrazu, stál v ulici Voldersgracht, byl však později zbořen a na jeho místě postaven mnohem větší dům Gildy sv. Lukáše. Ulička tak prý vzala definitivně za své...
Hartmann se však nenechal odradit podobnými spekulacemi a po letech pátrání Vermeerovu uličku v Delftu našel. Dosud existuje mezi domy s čísly 17 a 21 na ulici Voorstraat. Není však průchozí a je docela zamaskovaná, protože se časem změnila v pouhý uzavřený dvorek mezi dvěma domy. Pro toho, kdo prochází městem, není prakticky vidět. Sám objevitel musel vylézt na sloup pouličního osvětlení, aby zahlédl kousek ze scenérie, kterou před 340 lety Vermeer namaloval.
„Všechno přesně sedí, včetně špičky štítu holandského domu v pozadí i osvětlení celého prostoru sluncem,“ tvrdí nadšený objevitel. Podle něj umělec maloval z patra protějšího domu, kde si vytvořil provizorní ateliér. Zřejmě tu měl nainstalovánu i cameru obscuru (předchůdce dnešního fotoaparátu), jejíž pomocí zachytil velmi věrohodně perspektivu prostoru i úžasné efekty světla a stínů.
Krásný Delft, kde Vermeer prožil většinu svého života, tak má o turistickou atrakci postaráno. Když už se v tomto městě nenachází žádný z Vermeerových obrazů, zůstala alespoň ulička. Nijak nadšený ovšem není obyvatel domu číslo 21, který šťastnému objeviteli stačil velmi rychle vynadat: „Jestli mi sem začnou chodit lidi a fotografovat můj dům, tak volám policii.“ Takže pokud chcete v Nizozemsku vidět Vermeerovu uličku, je nutné si vzít žebřík, vylézt nad dveře vedoucí do dvorku mezi domy, podívat se a pak co nejrychleji zmizet.
