Krása spasí svět - Jiří Holna

Dva roky jste pracoval na dokumentárním filmu o fotografovi a mystikovi Františku Drtikolovi. Dva roky „žít s uměleckým a myšlenkovým odkazem Drtikola“ musí každého nějak ovlivnit. Jaký vliv měla na vás Drtikolova osobnost, kterou znáte zprostředkovaně z jeho deníků, korespondence, vyprávění součastníků a díla?

Během zmíněných dvou let (1999–2000) jsem na projektu dokumentárního filmu o Františku Drtikolovi pracoval s různou intenzitou. Nedílnou součástí tvorby bylo i čekání – na finance a na volné kapacity tvůrčích spolupracovníků a studií. V tom je nevýhoda nezávislé produkce, která nevládne standardním rozpočtem. Na druhou stranu tento způsob práce poskytuje úžasnou tvůrčí svobodu. Dílo neukončíte, dokud nejste zcela spokojeni. Máte čas vše důkladně promýšlet, najdete odvahu odpoutat se od nepodstatných malicherností a pečlivě zvážíte všechny rady a připomínky. Drtikol mě oslovuje především jako mimořádný fotografický talent, právem je řazen k nejnadanějším fotografům minulého století. Jeho osobnost je výrazná ve své košatosti, nejednoznačnosti a proměnlivosti. Když se člověk setká s dílem nabitým pozitivní tvůrčí energií, je vždy nějak zasažen. Pro mě to byla silná motivace k realizaci filmu navzdory různým protivenstvím.

Nasměroval vás Drtikol, respektive práce na dokumentárním filmu o něm, k určité filmové specializaci? Myslím tím duchovní dokument.

Rozhodně si nemyslím, že film Fotograf František Drtikol je duchovní dokument. Snažil jsem se vykreslit autentický portrét Drtikola v různých životních etapách. Chvíli excentrický, jindy patetický, nakonec zklidněný a smířený s poznáním, ke kterému dospěl. Mystickou polohu jsem spíše tlumil, jak naznačuje i název snímku. Vždy se snažím o kritický pohled, přílišný obdiv svazuje ruce. Autorská interpretace je zde zastoupena výběrem citací z Drtikolových deníků a korespondence. Zařadil jsem jen úryvky, které posunují Drtikolův životní příběh kupředu.

K jakému žánru tedy řadíte svůj snímek?

Umělecký dokument. Všechny mé předchozí krátkometrážní snímky představovaly žijícího umělce a jeho tvorbu. Žánrově to byly spíše reportážní dokumenty. Měl jsem to štěstí, že mě režisér Tomáš Petráň přizval k tvorbě svého pořadu Artefakta, který vysílala Česká televize. Nejdříve autorsky, později i režijně jsem se podílel na tvorbě několika příspěvků. Díky tomu jsem natáčel portrét legendárního filmaře Alexandra Hackenschmieda u příležitosti oslavy jeho devadesátých narozenin v New Yorku, pro českou veřejnost jsem spoluobjevoval tehdy prakticky neznámého fotografa Bedřicha Grünzweiga, kterému se podařilo uniknout před holocaustem do Ameriky, také jsem představoval současné umělce, např. tanečnici a choreografku Moniku Rebcovou či zahradního architekta Stanislava Špoulu. Drtikol byl můj první projekt o nežijícím autorovi, v tom byl zcela odlišný od předchozích zkušeností.

Do okruhu spoluhledajících a důvěrných přátel Františka Drtikola patřili veřejnosti dobře známí autoři duchovních knih manželé Míla a Eduard Tomášovi. Vy jste je několikrát při práci na dokumentu o Drtikolovi navštívil. Jak na něj po tolika letech vzpomínali?

Na svého duchovního učitele a přítele „Fráňu“ vzpomínali s láskou a s dojetím. Nepochybně byl jedním z nejdůležitějších lidí v jejich životě.

Ve vašem filmu vystoupila také dcera Františka Drtikola paní Ervína Drtikolová-Boková. Paní Ervína poskytovala různým badatelům díla svého otce písemné materiály, korespondenci, deníky, fotografie, ale vy jste s ní zřejmě jako jediný udělal filmový rozhovor. Jaký měla vztah ke svému otci? Byl jí i duchovním rádcem? Z vašeho filmu je zřejmé, že čerpala mnoho duchovní inspirace z jeho písemných záznamů.

Jako dítě si otce příliš nepamatovala, byl věčně v ateliéru a rodiče se záhy rozešli. Paní Ervína zůstala u maminky. Cestu si k němu našla později, jako dospělá dívka jej navštěvovala na Spořilově. Drtikolův myšlenkový svět jí byl ve stáří velikou oporou. Bohužel nedávno jsem obdržel smutnou zprávu, že zemřela. 

Proč Drtikol, když dosáhl v umělecké fotografii svého zenitu, přestal fotografovat a začal se věnovat pouze malbě?

Těžko říct, zda skutečně vyčerpal všechny výrazové možnosti fotografického média. Ale je třeba si připomenout, že jeho volná tvorba se materiálně odrážela od řemeslné živnosti, provozoval portrétní ateliér ve Vodičkově ulici. V době hospodářské krize bylo velmi obtížné ateliér uživit. Drtikol to jadrně komentuje: „Až mě to všechno nasralo, všechno jsem prodal a najal si vilu na Spořilově, kde jsem se věnoval staré lásce své, začal jsem malovat.“ Nezapomínejme, že v mládí studoval v Mnichově uměleckou školu malířskou a grafickou. Obrazy mu však byly spíše prostředkem k meditaci, podle kunsthistoriků jejich umělecká hodnota není zdaleka srovnatelná s fotografickou tvorbou.

Váš poslední dokumentární film je věnován jezuitovi Tomáši Špidlíkovi. Proč jste si vybral právě osobnost kardinála Tomáše Špidlíka?

Klíčem je opět umění. Během své první kardinálské návštěvy Prahy měl Tomáš Špidlík na toto téma celou přednášku. Rozvíjel zde myšlenku Dostojevského, že krása spasí svět. Dokument připravuji opět společně se svojí životní partnerkou, fotografkou Jolanou Havelkovou. Zkušenost fotografa je nesmírně důležitá, klasikové říkají, že každý záběr filmu by měl obstát i jako fotografie. Ostatně Drtikol si své modelky natáčel také na film, aby mohl studovat jednotlivé fáze pohybu a jeho dynamiku přenést do statického záběru. 

Co vás osobně na křesťanství nejvíce oslovuje? 

Křesťanství je velmi osobní víra. Je to cesta, jak se k sobě lidé v dnešním odcizeném světě opět můžou přiblížit. Myslím si, že mnoho dnešních ateistů dělí od křesťanství jen pár krůčků, potřebují však srozumitelného tlumočníka. Otec Špidlík takové věci umí.

Posláním umění je podle Drtikola probouzet v každém člověku smysl pro krásu, harmonii. Co si myslíte o poslání uměleckého dokumentárního filmu? Co je smyslem umění obecně?

Domnívám se, že umělecký dokumentární film by měl především zůstat dokumentem. Je třeba ztlumit autorské ambice a velmi citlivě zprostředkovat divákům kontakt s „umělcovou duší“. Smyslem umění je nalézání nové radosti ze života.

Archiv, časopis Krásná, 2005