Jsem takový Střelec, až sama sebe překvapuji

Na obrazovkách vás lidé opět vidí v roli bývalé manželky primáře Blažeje. Je takový seriál pro herce spíše štěstí, či prokletí?

Dostat dobrou seriálovou roli je pro herce výhra. Má na delší čas „pracovně pokryto“, nemusí čekat, zoufat nebo si hledat jiné zaměstnání. Když herecky zaujme, dostane se do povědomí televizních diváků a ti zůstávají svým oblíbencům věrní. Já měla to štěstí, že moje seriálové role byly vždy životaschopné. Být ředitelem České televize, brala bych vysílání nové Nemocnice po dvaceti letech jako divácký plebiscit a odpověď na velmi důležitou otázku: Čím se může ČT profilovat a udržet si své diváky? Tvůrčími a finančními investicemi do původní tvorby. O tomto trendu je mnoho lidí dávno přesvědčeno, televizi asi chyběl masivní důkaz.

Překvapilo mne, když jste prohlásila, že jste Blažejovu ženu nikdy nevnímala jako negativní postavu. V čem jste se s ní dokázala ztotožnit?

Když milujete svého muže, máte s ním děti, jste ctižádostivá, žijete na malém městě a najednou se všechno obrátí, ten pád z výsluní musí být hrozný. Ať byl Blažej jakýkoli, začátek toho vztahu musel fungovat, když si ji vzal. Pak se ukázal jako člověk „širokého srdce“, to se u mužů stává, ale ona ho stále milovala, chtěla ho zpátky. Jenže každá zrada decimuje sebevědomí, člověk znejistí, leze z kůže, stane se opravdu postiženým. Myslím, že podobnými zkušenostmi prochází každá druhá žena v různých úsecích svého života, sebe nevyjímám.

Dietl vystavěl střet Blažeje a jeho bývalé ženy jako souboj mužské biologické expanzivnosti s bezmeznou ženskou loajalitou k rodině. Je pro vás střet mužů a žen osobně zajímavé téma?

Ale já nechápu vztahy mužů a žen jako střet, souboj, kdo s koho. Samozřejmě je to jedno z dominantních témat a ani jedna strana by si neměla nic ulehčovat nebo se na něco vymlouvat. Feministické výkřiky nedoceňuji: na vztah a jeho celoživotní tvorbu jsou vždycky dva. Pro každou individualitu je klíčové sebepoznávání. Čím dřív pozná své povahové zkraty a chyby, tím bude tolerantnější k chybám druhého. Přestane vyžadovat, uzurpovat, je schopna citlivějšího vnímání. Láska je fenomén, který smíří i protiklady. Horší je, když to jeden ve vztahu střihne a začnou schválnosti, trápení a neláska. Mám jednu vyčtenou jistotu, něžně podepřenou vlastními zkušenostmi: ideální pro skvělý vztah je střední věk. Až tehdy totiž všechna toužebná očekávání zvolna slábnou. Až tehdy si začnete uvědomovat, že je třeba se navzájem milovat. Co jiného taky?! Když tak jako tak umřete. To napsala Erica Jongová.

Blažejovu ženu sežehla žárlivost. Váš muž Jiří Adamíra ženy fascinoval. Poznala jste žárlivost?

Ano. Jsem herečka. Vím, že při zkoušení role nepociťujete zábrany, někdy se prostě zamilujete. A Jiří byl úžasný partner. Na jevišti si ho víc užívaly kolegyně v divadlech. Tuhla jsem různými stadii žárlivosti, až mě vysvobodil zdravý rozum, nezávislost a Jiří.

Jaký máte vztah k astrologii?

Jsem nepopsaný list. Pro nekonečný vesmír mi chybí představivost. Nemám znalosti, neznám univerzální vesmírné principy. Kdo se jim věnuje, má můj obdiv. Já vyjmenuji maximálně planety sluneãní soustavy. Ale fascinuje mne Měsíc. Byla jsem silně náměsíčná a v Anglii jsem se budila jako skřivan, abych nepropásla měsíční hrátky s oceánem. Dodnes mě lekají přílivové vlny. Nevyhledávám horoskopy a s ostychem bych si pročítala fundované astrologické nápovědi. Nevím totiž, jestli bych nedemobilizovala. Přitom jsem se narodila ve Střelci a musím říct, že v některých aspektech toho znamení se poznávám. Jsem netrpělivá. Nemám ráda omezování. Nesnáším nespravedlnost, a přestože vím, že s určitými lidmi je zbytečné vcházet do konfliktů, prohádám se k faktům takovou silou, až sama sebe překvapuji. Miluji výšky. Alpy, Dolomity, chodit po horách ve dvou a půl tisíce metrech je pro mne slastné o to víc, že jsem se tam po svých, s vypětím všech sil, vyšplhala.

Střelcům je vlastní pohyb a osudové pro ně bývají cesty. Která země na vašich toulkách vás uhranula nejvíce?

Nefavorizuji. Každá má svůj půvab. Toužím zavnímat každou zemi v její osobitosti, docenit její ryzí kulturu. Anebo pak jedu k moři a přehlížím letoviska turistickým okem. To ovšem nevydržím dlouho, takže v Andalusii jsme každý druhý den cestovali v tropických vedrech do Granady, Cordoby, Rondy... Úchvatné. Moc ráda vzpomínám na svou první zahraniční cestu s Divadlem za branou do Sarajeva. Nebo když jsem se poprvé ocitla v Benátkách, Florencii, Delfách, Paříži. Tolik stvořené krásy všude kolem... V roce 1978 jsme s Jiřím cestovali po Skandinávii. Obzvlášť Norsko se nám předestřelo jako na zlatém podnose. Nejen svou úžasnou přírodou, ale i kulturními výdobytky, které má a umí s nimi hospodařit. Miluji Anglii a Skotsko. Několikrát jsem tam zažila tak intenzivní pocit sounáležitosti, že jsem málem uvěřila v existenci reinkarnace.

Málem? Takže neuvěřila?

Pro mě je povzbudivá představa, že duše nezanikají, že jejich energie žije věčně a naše těla jsou jen příbytky pro duše. Líbí se mi, že každý člověk by měl během svého života pochopit, proč je naživu, objevit své lidské zadání. Úkol, který by měl zvládnout, a tak se kultivovat, zdokonalit pro další reinkarnaci. Jenže se mi zdá, že spíše degenerujeme do uniformních forem. Proto ta počáteční skepse.

Jaký máte vůbec pocit zdnešní doby?

Dříve jsme žili v nesvobodě. Ale já věděla, že svoji vnitřní svobodu si musím vydobýt sama. A že pokud ji nenaleznu v sobě, tak nemohu ani docenit ten obrovský prostor možností, který máme dnes. Ale bezmoci nesvobody existují dál, jen mají jinou platformu. Pokud člověk ztratí práci svým lemplovstvím, tak tomu rozumím. Pokud vysoce kvalifikovaný člověk ztratí práci ve čtyřiceti letech jen proto, že trh ho momentálně nepotřebuje, úpím. On je třeba schopný se rekvalifikovat a živit se jinak, ale proč tak dlouho studoval, kam s těmi znalostmi? To, že s ním tu krizi musí zvládat celá rodina, je takové zatížení, že si nejsem jistá, jestli ho ta svoboda dokáže odškodnit.

Hovořila jste o životním zadání. Dokázala byste pojmenovat to svoje?

Poznání ambivalence života. Naučit se, že není klad, aby zároveň nefungoval zápor. Pochopit a přijmout tragický paradox, že všechny události v mém životě mi byly ku prospěchu.

Je stejně rozporný i váš vztah k divadlu? U herců se často zdá, že divadlo milují i nenávidí zároveň.

Herectví je magické. Dovoluje vám přes určitý typ rolí velmi poznávat sebe sama. Může působit jako zvláštní druh psychoterapie i jako droga. Ale samotná existence v divadle může být i svízelná a nepříjemná. Člověk časem začne poznávat, že nezáleží na vašich touhách a dispozicích, ale jen na tom, jak vás momentálně dramaturgie využije nebo vůbec nepotřebuje. Můžete dva roky stát v nejlepším hereckém věku, mohou přijít „vehementnější“ kolegové... Takhle to v divadle chodí a klade to na nás obrovské nároky vnitřně ty nepříjemnosti ustát.

Měla jste jako herečka štěstí?

Kdybych byla pokorná, řekla bych, že ano. Jenže mně, promiňte, vadí ten minulý čas ve vaší otázce.

Archiv, časopis Krásná, 2003