Brýle

Ač jsem v pubertě měla mindráky prakticky z čehokoli, vůbec mi nevadilo, že nosím brýle. Spíš naopak, bez nich jsem nesvá a nikdy jsem netoužila po kontaktních čočkách. Brýle ke mně patří, mám jich desítky nejrůznějších tvarů a barev, a tak je jasné, že se staly i předmětem mého sbírání.

Historie brýlí je velmi stará a zajímavá. Ke zlepšení zraku se používaly různé broušené drahokamy, půlkulaté skleněné čočky či skleněná koule naplněná vodou. I římský císař Nero se díval na gladiátorské zápasy skrze broušený smaragd.

První brýle, které vzdáleně připomínaly ty dnešní, se objevily už ve 13. století v Itálii. Potom se vybroušené čočky zasazovaly do stříbra, zlata, kůže či rohoviny a přivazovaly se šňůrkami či závažíčky. Pevné nožičky usazené za uchem se začaly vyrábět až koncem 17. století.

Ve své sbírce mám pár pěkných hodně starých kousků. Mám i monokl, tedy brýle na jedno oko, dva krásné lorňony pro dámy, jeden i skládací, cvikr podobný tomu, jaký nosil Jan Neruda. Nejraději mám malé drátěné brejličky, které nemají dioptrie, ale modrá sklíčka, takže byly určeny proti slunci. Tenkrát to jistě byla velmi módní záležitost. K brýlím patřily i futrály, často vykládané sametem a opatřené firmou optika, který je vyrobil.

Brýle se většinou nevyhazují, ale přestanou být moderní, tak se vymění. Loni se nosily modely jako od Aloise Jiráska, letos jsou in „moucha tse-tse“, které jsem nosila, když mi bylo dvacet. Naštěstí jsem je tenkrát nevyhodila!

Myslím, že kontaktní čočky či laserové operace existenci brýlí neohrozí. Dámám sluší a pánové v nich vypadají chytřejší.

Archiv, časopis Krásná 2006