O původu vína – fakta a legendy
„Svobodě připil bych tou vaší šťávou zdejší, to vaše víno jen být něco pitelnější,“ žehrá na kvalitu vína z okolí Lipska Mefistofeles v Goethově Faustovi, když popíjí ve slavném Auerbachově sklepě. A možná byl na saská vína zbytečně přísný, vždyť vypěstovat v tak severní oblasti zdravé hrozny je skutečný kumšt. Když se však zdejší vína podaří, aromatem a škálou chutí si s těmi jižními nezadají. I české a moravské vinohrady leží na samotné severní „vinné“ hranici a cesta prvních sazenic révy na naše území byla skutečně dlouhá.
Starověké „Chateau“ Hadži Firuz
Dovolím si tvrdit, že nejsilnějším inspiračním zdrojem evropského umění byli vždy bůh, žena a víno. Tato triáda vystupuje pospolu již ve starověku – vždyť nejvýznamnější roli v uctívání boha vína Dionýsa hrály právě ženy – bakchantky. Vinná réva je nesporně praobyvatelkou Evropy, jak pravil A. P. Čechov, a kvasný proces je základem západní civilizace, avšak první stopy jejího cíleného pěstování nalézáme v Asii, konkrétně v neolitické osadě Hadži Firuz na hranici mezi dnešním Irákem a Íránem. Byla zde nalezena hliněná nádoba z doby kolem roku 5000 před Kr., jejíž stěny pokrýval zaschlý žlutý povlak.
Tato hmota byla na základě podrobné chemické analýzy identifikována jako zbytek starověkého vína, neboť obsahovala kyselinu vinnou v množství, které se vyskytuje výhradně ve vinných hroznech. Teorii, že se skutečně jedná o jakési pravíno, podepřela nakonec i přítomnost terebintové pryskyřice z řečíku, jíž se ještě v dobách římských víno konzervovalo.
Terebintová smola
Řečík terebintový z rodu pistácia poskytuje z kůry nebo lisováním peckovic pryskyřici, z níž se získává i terpentýn. Vyskytuje se hojně na Středním východě, a roste dokonce v pouštních oblastech. Plinius Starší, římský spisovatel a encyklopedista z prvního století po Kr., věnoval vinné révě, vínu a jeho ošetřování pomocí pryskyřice celou jednu kapitolu ve svém Přírodopise (Naturalis historia). Borovicová, cedrová nebo nejlépe terebintová pryskyřice byla do vína přidávána jako činidlo proti octovatění. Jedinou reminiscencí na tuto technologii zůstává dnešní řecká retzina. V Řecku byla terebintová smola žvýkána a v Egyptě se z ní vyráběly vonné oleje.
Podle Sózomena z Gazy, církevního historika z pátého století, probíhala každoročně v květnu v Hebronu terebintová slavnost, při níž byly dodržovány zápovědi týkající se nových šatů a sexuality. Důvodem tohoto odříkání byla skutečnost, že se omývaly a čistily svaté předměty. (Podobné zápovědi platily pro měsíc květen i v antickém Římě – o neskutečné životnosti této tradice vypovídá přetrvávající nechuť uzavírat sňatky v máji.)
Víno je vždy bezpečnější než voda
Šťávě ze zkvašeného ovoce, především pak z vinných hroznů, dávali lidé přednost před vodou odnepaměti. Někteří autoři přisuzují alkoholu roli jakéhosi základního činidla, díky němuž se prosadila západní civilizace. Jedinci konzumující alkohol byli podle vědců odolnější proti chorobám, žili tedy déle, a navíc byli prý plodnější. Nic nevadí, že po většinu života zřejmě vrávorali. Pro víno hovoří hned několik skutečností. Tou nejpodstatnější je to, že bylo vždy bezpečnější než voda.
Není tomu tak dávno, co se i v našich zemích vyskytovaly nebezpečné choroby způsobené infikovanou vodou. Doyen moravského vinařství inženýr Antonín Konečný ze Šitbořic mi o nečisté vodě a vínu nedávno řekl: Na Moravě se často používala na pití i potoční voda. Proto byly v minulosti tak časté epidemie tyfu, úplavice, cholery, a dokonce i malárie, které se říkalo hodonka, protože se nejčastěji vyskytovala v okolí Hodonína. Když staří lidé vyprávěli o choleře, nezapomněli nikdy podotknout: to bylo v roce, kdy se neurodilo víno. V naší obci zemřelo na choleru dvě stě patnáct lidí ještě v roce 1866. Pití vína bylo jedinou prevencí. Často se podávalo i dětem. Já víno piji od svých čtyř let. Dnes je mi přes osmdesát.“
Antická legenda o původu vína
Bohem vína, vinohradnictví a vinařství se stal Dionýsos, jehož životní osudy byly vpravdě pestré. Byl synem boha Dia a jeho milenky Semely, takže ani nepřekvapuje, že se ho pokoušela Diova manželka Héra všemi způsoby zahubit. Začalo to už předčasným porodem, kdy Dionýsa donosil sám Zeus zašitého ve stehně a posléze ho předal na vychování bohu Hermovi. Ten jako posel bohů neměl času nazbyt a nakonec, aby ho ochránil před Héřinými úklady, svěřil Dionýsa nymfám, které ho ukryly v jeskyni porostlé révou. Zde se tento bůh seznámil s vínem, jímž opájel nejdřív své okolí, tedy nymfy, Siléna a satyry.
Starší verze
Existují však i jiné, starší verze pověsti o Dionýsově původu. Běžek vína, kterému se dříve říkalo Zagreus, byl plodem lásky Dia a Persefony, kterou hromovládce navštívil v podobě hada. Ačkoli měl Zagreus býčí hlavu, Zeus si ho oblíbil natolik, že si jej zvolil za nástupce. To se však nelíbilo tradičně žárlivé Héře, která na nebohého Zagrea poslala Titány, a ti jej roztrhali na kusy a snědli. Pallas Athéně se podařilo zachránit jenom jeho bijící srdce. Tento orgán pak Zeus použil jako základ pro obnovení celého Zagreova těla. Jak se to podobá snahám dnešních vědců!
