William Shakespeare: Sonety

Shakespearových 154 sonetů vyšlo poprvé v roce 1609 v Londýně. Vydavatel Thomas Thorpe knihu vydal pirátsky, bez vědomí a zřejmě i proti vůli autora, a doprovodil ji dedikací neznámému W. H. (soudí se, že jde o Henryho Wriothesleye, hraběte ze Southamptonu).

Sám autor neměl pravděpodobně vliv ani na vnitřní řazení básní, ani na nebývalé množství chyb, které vznikly při sazbě. V sonetech 1 až 126 se poeta obrací k muži (někteří vyvozují z této skutečnosti hypotézy o možné Shakespearově homosexuální orientaci), sonety 127 až 152 patří ženě, smyslné černovlásce. Ani jeden z objektů básníkova zájmu není tím ideálem čistoty a krásy, ke kterému se poetové jeho doby obraceli. Mladík je krásný a vznešený, ale sobecký a sebestředný k uzoufání. Černá dáma je opakem ctnosti.

Navíc Shakespeare přichází se svými sonety dost pozdě, módní vlna veršování ve čtrnácti řádcích tehdy již pominula. Přes všechny tyto neblahé okolnosti jsou Shakespearovy Sonety jedním z největších klenotů světového písemnictví. Do básní, které nepsal pro veřejnost, vložil totiž básník ze všeho nejvíc sám sebe.

Pro české překladatele představují Sonety velehory, do nichž se od roku 1860 až po současnost vypravilo 25 odvážlivců. Sedm z nich (Antonín Klášterský, Jan Vladislav, Zdeněk Hron, Miroslav Macek, Břetislav Hodek, Jarmila Urbánková a Martin Hilský) zdolalo všech 154 vrcholů, jiným chybělo už docela málo (Vrchlický přeložil 122 sonetů), další jsou na cestě a někteří zkusili síly jen na vybraných metách. Každá cesta ale za to stojí, a to hlavně tomu, kdo se po ní vydal a vydá, což se týká i mne. Někdo si na nich možná zláme vaz, ale horám to neškodí. Budou tu koneckonců stát navěky.