Brečím i směju se často a ráda – v životě i ve svých šansonech (2. díl)
Šansoniérka Jana Rychterová zpívá neobyčejně o věcech obyčejných. A člověk jí věří každé slovo. Právem. Písně této mladé ženy s uhrančivým pohledem jsou totiž bez pseudofilozofických blábolů, zato je v nich plno citu, sebeironie a mladé moudrosti, jak říká profesor Milan Jíra ze sdružení Šanson – věc veřejná. Radí je poslouchat velmi pozorně, neboť to je skutečný šanson.
Vaše šansony mapují často život dost syrově. Umíte to ale i bez dnes tak oblíbených drsných výrazů…
I když jsou někdy moje písně o těžkých životních údělech, nepotřebuju v nich ohavné pojmy a výrazy. Myslím, že je slov dost, abych si vybrala. Když už skládám šanson, tak musí udělat radost nejen mně, ale také mým posluchačům. A já nemám potřebu zpívat o hnusných věcech. Naučila jsem se brát problémy i tragédie jako cestu někam výš. Trvalo mi to hodně let, ale dnes se na svět dívám pozitivně, i když je v tu chvíli hodně ošklivý.
A co vaše soukromé strachy, to se ničeho nebojíte?
Strach je negativní myšlenka a já ho jen s odporem pouštím do svého reálného života. Já se vůbec bojím dost nerada. Už jsem poznala, že každé zlo má i svoji kladnou stránku. Ale znáte to, někdy trvá hezky dlouho, než člověk pozná jakou. Kromě toho si myslím, že ať se člověk bojí nebo ne, stejně ty věci neovlivní. A taky jsem přesvědčená, že si spoustu zlých věcí lidi sami přitáhnou. Jenže se říká, že šlápnutí do lejna nosí štěstí… A tak se odmítám strachu bát.
Takže věci mezi nebem a zemí vás nechávají chladnou?
Já mám svou osobní víru, i když nepraktikuji u žádné církve. Boha mám naprosto racionálně zdůvodněného. Každé trauma zanechá v lidském těle svůj otisk a jeho tajemno je naprosto logické, jen je dnešní věda zatím nedokáže změřit. Věřím v minulé životy, principy i různé formy energie a to vše považuji za boží součást.
Jste narozena ve znamení Blíženců. Odpovídají tomu vaše vlastnosti?
Ve svém uměleckém životě se houpu ze štěstí do deprese. Chvíli se z něčeho raduju, za minutu je mi to málo a mám pocit, že se mi nic nedaří. Jsem v tom strašná povaha, věčně napůl nespokojená. Vím, že jsem náladová, ale léty jsem už na své výkyvy připravená a zas tak moc mě už nezaskočí. Ale občas se ráda a s chutí hroutím, což můj muž bere jako folklór.
Přes den šašek, večer dáma. Tak se občas sama charakterizujete. Další paradox?
I tady se projevují ti moji Blíženci, protože jsem takový „pobrk“. Dnes už bych to nazvala decentněji - lehce splašená dáma. Mám totiž potřebu lidi rozesmávat. Přes den hravě i dravě děti a večer dospělé, i když samozřejmě trochu jinak. Prostě aby nacházeli v mých šansonech u všech těch vážných her a hrátek osudu taky drobeček úsměvu i kousek naděje. Já totiž beru srandu v životě jako nejlepší léčivo.
Pracovala jste i jako lázeňská masérka, tančila jste ve folklórním souboru a vystudovala vysokou školu. Co dál?
Je mi 36 let a svůj věk mám ráda. Žiju s báječným mužem i synem, dobře si rozumím také s ostatní rodinou. Připravuji další CD, mám pravidelné koncerty a rýsují se mi i nějaké herecké příležitosti. Dnes už pro mě není nic tak velký průšvih, aby se nedal nějak vyřešit. A tak na závěr už jen jedno z mých životních kréd: Všechno zlé je k něčemu dobré, jen je těžké přežít tu dobu, než se pozná k čemu.
Vystoupení a koncerty Jany Rychterové nemají bombastické reklamy v televizi ani se neoznamují na mamutích billboardech. Přesto bývají většinou nabité. Jejich atmosféra je natolik strhující, že mnozí lidé považují za svou povinnost se této zpěvačce s nakažlivým úsměvem telefonicky omluvit, když nemohou přijít. Dobrý šansoniér se prostě dostane člověku pod kůži.
Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Jana Rychterová (www.janarychterova.cz)
