Brečím i směju se často a ráda – v životě i ve svých šansonech (1. díl)
Šansoniérka Jana Rychterová zpívá neobyčejně o věcech obyčejných. A člověk jí věří každé slovo. Právem. Písně této mladé ženy s uhrančivým pohledem jsou totiž bez pseudofilozofických blábolů, zato je v nich plno citu, sebeironie a mladé moudrosti, jak říká profesor Milan Jíra ze sdružení Šanson – věc veřejná. Radí je poslouchat velmi pozorně, neboť to je skutečný šanson.
Šansoniérka Jana Rychterová zpívá neobyčejně o věcech obyčejných. A člověk jí věří každé slovo. Právem. Písně této mladé ženy s uhrančivým pohledem jsou totiž bez pseudofilozofických blábolů, zato je v nich plno citu, sebeironie a mladé moudrosti, jak říká profesor Milan Jíra ze sdružení Šanson – věc veřejná. Radí je poslouchat velmi pozorně, neboť to je skutečný šanson.
Vy jste ale začínala písničkami pro děti…
Tehdy jsem učila na základce a moji třeťáci ohrnovali nos nad gramatikou. Chtěla jsem jim ukázat, že vyjmenovaná slova jsou brnkačka a že dopravní výchova není vůbec nuda. Tak vznikl pořad Hrátky s češtinou, s nímž dodnes objíždím základní školy, a později i stejnojmenné, dnes už rozebrané cédéčko.
Vaším hudebním osudem je ale šanson. Není to paradox, když jste vyrostla na písničkách Heleny Vondráčkové a Michala Davida, které máte ráda dodnes?
Jenže popina mi prostě nenaskakuje, nemám chuť ji tvořit ani zpívat. Já musím ve svých písních vyprávět. O lásce, vášni i zradě, o hasnoucích citech, stáří i smrti, ale taky o kýblu a smetáku, uzeném či skořicových košíčcích. Ve svých šansonech se směju i brečím. A to ráda a často – stejně jako v reálu. Protože tak jde život.
Vystupovat veřejně jste začala kolem třicítky. Proč tak pozdě?
Až tenkrát jsem si uvědomila, že když chci zpívat,a ne si jen se zpěvem hrát, musím konečně začít. Proto jsem se přihlásila do televizní pěvecké soutěže. Sice jsem ji vyhrála, ale dychtiví bossové showbyznysu, kteří by se o mě přetahovali, se jaksi nekonali. Trvalo další tři roky, než jsem se propracovala k profesionalitě a šansonům.
Přece jen už vám není osmnáct, kdy se u nás rodí všichni ti „superstáři“…
To víte, že jsem si tehdy taky vyslechla, jak jsem na pěveckou kariéru už příliš stará. Báječnou vzpruhou se pro mne ale stal koncert pořád skvělého Rudolfa Pellara v rámci programu Šanson – věc veřejná. A jen tak mimochodem tenhle velký šansoniér vydal svoje první CD až v osmdesáti letech. Člověk přece musí nejdřív hodně prožít i zažít a poznat dost sám o sobě, aby vůbec mohl o něčem ve svých písních vypovídat. Proto si říkám, že nikdy není tak moc pozdě, zvlášť ne na šansony.
Ale také k jejich skládání jste vlastně přišla jako slepý k houslím…
Jednou v noci mě napadla písnička. Tentokrát pro dospělé. Když jsem druhý den zahajovala vernisáž výstavy obrazů, tak jsem ji tam zazpívala. Novináři označili mou píseň za šanson, no a já už jsem u něj zůstala.
Vy jste hudbu nevystudovala, že?
Kytaru jsem si objevila sama - nejdřív nesmělými akordy u táboráku. Dnes už se na ni sama doprovázím při svých recitálech. Ale ledacos zahraju taky na klavír a kontrabas.Zpěv stejně jako herectví jsem se učila a učím dosud soukromě. A také jsem měla hodiny na vysoké škole pedagogické. Nyní moderuji hudební proud v jednom rádiu, menší hereckou příležitost jsem dostala také v populárním seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Vašim textům jedni propadnou, další je nemusí. Kdosi se o nich dokonce vyjádřil jako o šansonech z kuchyně. Jak to tedy je?
Jednou se mi ozval člověk, že prý poslouchá šansony už léta, ale z těch mých má pocit, že jsou jen o věcech nižších, jako je třeba jídlo, a ne o věcech vyšších. Prý jsou moje šansony takové kuchyňské. Myslím si však, že kdo moc mluví o věcech vyšších, nemá obvykle vyřešeny ty věci nižší. A já stejně zpívám o obojím… Chtěla bych být jako zpěvačka v pozici, že lidé budou vědět, o čem zpívám, a rozhodnou se přijít.
V některých písních nenecháte na mužích suchou nit. To jste taková feministka?
Jsem ráda, když se moje texty líbí chytrým mužským. Emancipaci totiž chápu jako možnost volby a tu bychom bez feminismu neměly. Jde o dohodu, když se mi něco nezdá, tak to řeknu, ale nebudu žalovat chlápka, který mi podrží dveře. Já totiž miluju, chovají-li se ke mně pánové jako k dámě. A tak když doma vedu plamenný projev na téma ženské bezpráví, můj muž mě po chvíli obejme a řekne – ty moje malá bojovnice. V tom je zase kouzlo našeho vztahu. On je silný a já jsem slabá feministka. Mám prostě ráda muže, kteří se snaží chápat nás ženy.
Skládáte písně o velkých vášních, nikdy v nich však není sex. Proč?
Vážně, tam žádný není? O některých věcech, i když k lásce a životu patří, se mi špatně zpívá, tak si je nechávám na doma.
Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Jana Rychterová (www.janarychterova.cz)