Bez lásky je život chudší aneb Sto sonetů Pabla Nerudy (1. díl)

Za toto členství byl u nás odměněn tím, že českému čtenáři byly nabízeny (až na výjimky) pouze překlady jeho „politických“ veršů, které nikdo nečetl. Po převratu v roce 1989 byl ze stejných důvodů prakticky nezmiňován a rozhodně nevydáván. Přitom ve Spojených státech v každém knihkupectví v oddělení poezie je Nerudy „jako nastláno“, protože tam je důležité, že to byl Američan (byť z jihu, z Chile) a skvělý básník. Nic víc. Nebudeme dnes přesní, protože z Nerudovy produkce vybíráme pouze ukázky z jeho slavné sbírky Sto sonetů o lásce, která vyšla v roce 1959 a která se dočkala českého vydání (v překladu Jana Pilaře za jazykové spolupráce Zdenky Brančíkové) až v roce 1985. Sto sonetů věnoval Neruda své ženě Matyldě Urrutiové a Krásná je věnuje těm z vás, kteří stále ještě věří, že bez lásky je život chudší.

III (Ráno)

Má drsná lásko, fialko s trny růží,
jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,
oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,
jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?

Proč jsi najednou vrhla plameny temné
mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?
Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Cítil jsem, jak se chvěje kolem bázlivá noc
a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,
jak slunce nastoluje na obloze svou moc,

zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,
až meči a ostny drásajíc kůži těla
palčivou cestu mi v srdci otevřela.

XVII (Ráno)

Nemám tě rád jak slanou růži ani topas,
anebo karafiát, z kterého sálá žár:
mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,
jako věc mezi stínem a duší, jako dar.

Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá
světlo tisíci květů v poupěti jediném,
to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá
trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.

Mám tě rád a sám nevím, odkud, od kdy a jak,
mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,
já jinak neumím mít rád než prostě tak,

že mizí já a ty a jsme tělem jediným,
tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,
tak blízcí, že tvé oči zavřou se spánkem mým.

XXXVII (Poledne)

Lásko má, rudá hrozbo, paprsku šílený,
navštiv mě, po schodech vstup do zámku mého,
jejž ověnčil mlhami čas dávno ztracený,
jen vejdi do bledých stěn srdce zavřeného.

Nikdo se nedoví, že něžnými povely
se začly křišťály tvrdé jak města tvořit,
že proud krve otvírá nešťastné tunely
a ani zima že její moc nepokoří.

Proto tvá ústa, lásko, noha, světlo, tvůj strach
dědictvím života jsou a posvátnými
dary přírody naší a jejích plodných vláh,

jež obtěžkané zrno vloží do vlhké hlíny
a poručí, aby hrozny ve sklepích zkvasily
a z ornic vyšlehly plamínky obilí.

XLIX (Poledne)

Je dnešek: včerejšek propadl se již
skrz prsty světla a tvá víčka spící,
zelené kroky zítřka jsou nám blíž:
nikdo nezadrží ráno pod petlicí.

Řeku tvých paží nikdo nezvládne,
ani, má milá, snění ve tvých očích,
jsi chvěním času, jenž se propadne
štěrbinou mezi paprsky a nocí.

Křídla nad tebou uzavírá nebe,
tu bere mi tě, tu přináší tebe
s tajemným gestem do náručí zpět:

proto opěvám dny a měsíce,
tok času, moře, hvězdy, stálice,
tvůj probuzený hlas, tvou noční pleť.

LXII (Odpoledne)

Ach běda mi, i tobě, spanilá,
jen milovat se toužili jsme oba,
a přece si nás vyčíhala zloba
a do srdce nám nehty zaryla.

Já chtěl jen tebe, ty mne přála sis,
žádalas ústa, já zas tajný chleba,
ničeho víc už nebylo nám třeba,
dokud nevlezla oknem nenávist.

Kdo nemiloval, lásku neocení
a nepřeje ji nám a nikomu,
je jako křeslo v prázdném salónu,

dokud se v prach a popel nepromění
a dokud jeho obraz příšerný
nezhasne někde ve tmě večerní.

LXVI (Odpoledne)

Nemiluji tě jen proto, že rád tě mám,
jdu od milování k nemilování tebe,
čekám tě netrpělivě, i když tě nečekám,
srdce mě střídavě ohnivě pálí a zebe.

Nemiluji tě proto, že tě tak miluji,
nenávidím tě i vzývám slovem vroucím,
ideálem té lásky, kterou se sužuji,
je nevidět tě a milovat jak nevidoucí.

Jednou i lednové světlo změní se v nic
a jeho paprsek krutý srdce mi spálí
a uloupí mi navždycky ke klidu klíč.

Až se to přihodí, to jen já se vzdálím,
jen já zemřu láskou, já jako prvý,
neboť tě miluji, lásko, ohněm i krví.

LXXXIX (Noc)

Až vydechnu naposled, své ruce mi na oči přilož:
chci, aby jejich světlo a horoucí obilí
mě ještě jedenkrát svou svěžestí prostoupilo:
abych cítil tvé prsty, jež můj osud změnily.

Chci, abys žila, budu tě čekat v spánku,
abys čichala vůni, co moře ti přivěje,
abys dál naslouchala vichřicím, šumu vánků,
abys chodila v písku, kam vtiskli jsme šlépěje.

Chci, aby to, co miluji, zůstalo živé,
tobě jsem nejvíc zpíval a nejvíce rád tě měl,
a proto, kvetoucí, dál se květy přiodívej,

abys dosáhla všeho, co jsem pro tebe vysnil,
aby můj stín se ti ve vlasech procházel,
aby poznali nejlíp prapříčinu mých písní.

C (Noc)

Do prostředku sadu zasadím zvlášť
smaragdy, abych poznal, kam chodíš,
ty budeš kreslit klasnatý plášť
perem namočeným do zázračné vody.

Jaký to svět! Jaká petržel hluboká!
Jaká loď plující po vlnách slasti!
Stali jsme se asi topasy oba dva!
Naše zvony už nebudou tvořit dvě části.

Už nebude nic, než svobodné vanutí
a jablka, která vítr unáší plání,
šťavnatý letopis na větvích napnutý,

a tam, kde dýchá tisíce hvozdíků,
vytvoříme stěnu, která bude chránit
věčnost našeho vítězného polibku.

Archiv, časopis Krásná 2011