Žena, které kozy sežraly atlas

Na vesnici jsem vyrostla, k venkovu jsem přilnula a venkovankou se cítím být dodnes. A s venkovem jsem přijala i vztah k přírodě a ke zvířatům. Žila jsem s nimi na jednom dvoře. Batolila jsem se po čtyřech, kolem pes, kočka. Pak jsem vlezla ke svým kámošům do králíkárny. Vyrůstala jsem se zvířaty a mezi nimi, ale prudkost a velikost mého vztahu k nim jsem měla spíše v genech, protože každého venkovana nepotká, že by se našel už jako dítě mezi zvířaty. Nejradši jsem měla slepice. Starala jsem se o ně a vydržela je hodiny bedlivě pozorovat, učila jsem se pronikat do jejich světa, do jejich psychiky. Slepice mají špatnou pověst, kohout má pověst náfuky, ale já viděla, jak gentlemansky se dovede ke slepicím chovat. Slepice stále hrabou a pořád shánějí nějaké žrádlo. Když ovšem najde kohout nějaké zrníčko nebo žížalu, tak to nesežere, ale dá signál, zvláštním způsobem zakvoká, slepice se seběhnou, a která je rychlejší, to sezobne a on se pyšně rozhlíží a dává najevo, jaký je dobrák a otec vlasti.

Je zvláštní, že nejužší kontakt jsem měla s kozami, a přesto jsem si je nijak zvlášť neoblíbila, i když jsou to velmi přátelská zvířata. Denně jsem vodila na pastvu čtyfii kozy, denně jsem je dojila, ale zachovala jsem si od nich vcelku nepochopitelný odstup. Kdybych chtěla být za každou cenu vtipná, řekla bych, že to bylo proto, že mi kozy sežraly atlas, když jsem se při pastvě učila – byl zelený. Ale proto to nebylo. Atlas neatlas, jako dítě jsem milovala slepice a dnes mám kolem sebe kočky. Moji rodiče byli učitelé. Otec měl absolutní sluch, zahrál všechno téměř na všechny nástroje. To jsem po něm nezdědila. Moje matka měla velký smysl pro humor. A to jsem po ní zdědila.

Otec byl tak trošku suchar. Příčí se mi ho takhle nazývat, ale on do toho opravdu daleko neměl. Měl ovšem jednu úžasnou vlastnost – on zásadně rodině nedominoval. Zásadně neporoučel. Pokud jsme něco já a bratr slízli, tak jedině od matky. Od otce nikdy. Otcova napomenutí, když už k nim byl matkou přinucen, byla až komická, protože nikdy nepoužil vulgární slovo. Nejhorším slovem bylo pro něj slovo pohlavek a ten nám jenom sliboval, ale na rozdíl od matky nikdy nevrazil. Otec byl zvláštní typ. Neměl typicky mužskou dominantní povahu, takže celou rodinu – žila s námi také babička, maminčina matka – držela pohromadě matka. Také s babičkou nejvíce odpracovaly, ale to je dodnes úděl každé ženy, takže to nepokládám za nic zvláštního. Za zvláštní považuji jenom to, že otec byl člověk, který nechtěl nikým manipulovat, nikomu vládnout. Přitom mnohem přizpůsobivější byla moje matka, ne on. On svoje stanoviska neprosazoval. Ta byla jako železo, jako beton. Vystoupil například z církve, přestože velmi miloval svou matku, která byla hluboce věřící člověk. Vystoupil ne kvůli křesťanství, křesťanem zůstal, vystoupil proto, že církev začala zasahovat do pravidel jeho života a práce. Své žáky zásadně netrestal. V časech, kdy rákoska byla přirozenou součástí výchovy, ji nikdy nevzal do ruky. Pevnost jeho názorů mě fascinovala a fascinuje dodnes. Ze svých zásad nikdy neuhnul, ale nikomu v životû neublížil.

Matka byla tvor velmi altruisticky založený. Dalo by se o ní říct, že to byl takový ten hloupý dobrák. K nám nikdo nepřišel, aniž by mu nebylo nabídnuto pohoštění. Vyvařovala pro všechny. Otec sokoloval, zakládal různé spolky, zařídil u nás doma také večerní školu pro dělníky, kteří neměli měšťanku, aby je vyškolil k mistrovským zkouškám, a matka jim vařila večeři. Ona s jeho mimoškolními aktivitami zásadně nesouhlasila a vyčítala mu je, ale přesto by nepřenesla přes srdce, aby těm, co u nás po večerech seděli za stolem, něco nenabídla. Vždycky ustupovala matka otci, nikoli naopak, i když otec slovem nesekýroval a žádný požadavek nevznesl nikdy na nic. Dělal to zřejmě tak dokonale, že slova nepotřeboval. Krédo mého otce bylo, že učitel, který do půl roku nenaučí děti elementárně číst a psát, není učitel. Dnes by byl ze školství asi nešťastný, protože by soudil, že látka se „rozplizává“ a nesoustřeďuje na to nejpodstatnější.

Jednou mně otec zle vyčinil a řekl mi, že chci-li být učitelkou, a to jsem odjakživa chtěla, jistá slova nesmím používat, jinak učitelkou být nemohu. S kamennou tváří jsem výtku přijala a rozchechtala se až před matkou, když otec odešel. To mé nepřístojné slovo bylo slůvko facka. Kdyby, chudák, slyšel dnešní dikci žáků, nepřekročil by práh školy

Kantor kdysi i dnes obecně málo pronikal a proniká do lidského zázemí žáků. Nemá na to čas, a přitom je to velmi důležité. Já jsem nebyla výjimkou, a jestli něčeho v životě hluboce lituji, tak těch případů, kdy jsem tam pronikla málo. Protože pak se dopouštíte křivd. Já například nepochopila, proč mi žák usnul při vyučování. Byla to moje hloupost, já se k tomu přiznávám, kdybych víc myslela, tak by mi došlo, že usnul únavou z domácí dřiny, ne proto, že bych ho nudila nebo že by rošťačil. Já to ovšem tenkrát považovala za lumpárnu a náležitě jsem to pranýřovala. Z mé strany to byla ne snad pedagogická, ale veliká lidská chyba.

Prožila jsem dětství ve vesnici u města. U Brna. Ta vesnice tím byla do jisté míry poznamenaná, protože spousta vesničanů měla šanci jezdit do Brna za prací. A potom jsem poznala jako učitelka venkov, co venkov, to byly naprosté samoty, kotáry vzdálené hodinu jízdy autobusem od Uherského Hradiště. A zjistila jsem, že lidé jsou stejní tam i tady, což mě vede k domněnce, že okolnosti nikdy nejsou tak rozdílné, aby se podstata lidí nějakým drastickým způsobem měnila. Člověk je prostě tvor, který instinktivně hledá výhody pro svoje bytí. A pokud jsou výhody k mání, tak se jich chopí. Někdy je to k jeho k prospěchu, někdy k jeho škodě. A to je ten jediný rozdíl.

Želary

Česko-rakousko-slovenský film Želary, ke kterému napsal Petr Jarchovský scénář podle novely Květy Legátové Jozova Hanule, natočil režisér Ondřej Trojan v letech 2002–2003 dílem v ateliérech a dílem ve slovenské vesnici Zázrivá s Aňou Geislerovou v hlavní roli a v produkci společností Total HelpArt T.H.A. a Barrandov Studio a v koprodukci České televize, rakouského Dor Filmu a slovenské společnosti Alef Film Media Group. Na otázku, kde leží skutečné Želary, odpovídá Květa Legátová: „V mé hlavě. Je to obraz všech vesnic a všech krajin, kde jsem za války učila.“

Archiv, časopis Krásná 2003