Gobelínářka Marie Teinitzerová vytkala Karlův most i Pražský hrad (1. díl)

Příběh výtvarnice, která Karolinskému gobelínu pomohla na svět, začal na pražském Výstavišti v roce 1908. Do Holešovic, na výstavu Obchodní a živnostenské komory, spěchaly davy lidí. Čekaly na ně nevídané technické lahůdky. Parní turbíny, spalovací motory, elektrické generátory, a hlavně stovky drobných průmyslových výrobků ze dřeva, textilu, porcelánu, skla. Až oči přecházely. Průmysl vzkvétal.

Právě přemíra sériových produktů přiměla mladé výtvarníky k činu. Na výstavišti si zařídili pavilonek, na stříšku vyvěsili prapor s nápisem Artěl – název uměleckého družstva, které právě založili – a návštěvníky lákali na umělecky zpracované předměty s puncem dobrého řemesla. Mezi nimi se pohybovala Marie Teinitzerová se svými láskami – vlnou a lnem.

Projela půlku Evropy

Mariin rodokmen sahal po matce až k M. D. Rettigové, po otci vedl k dědovi, lesnímu inženýru ve službách vídeňského knížete, a ještě dál, do třicetileté války, ke kapitánu švédského vojska Teinitzerovi, který se v Čechách usadil. Jeho erb rodina pečlivě uchovávala.

Budoucí gobelínářka se narodila v Čížkově na Pelhřimovsku a vyrůstala v Jindřichově Hradci. Ráda malovala. Ve Vídni navštěvovala malířskou školu a univerzitní přednášky. Zdokonalovala se v němčině a francouzštině, hrála Beethovena. Ve čtyřiadvaceti – konečně plnoletá! – ji vzali na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V mansardě starobylého domu v Karlově ulici hýčkala přadena vlny a probírala se hedvábnými odstřižky. Obdivovala v nich vliv půdy, vod, podnebí, rostlin a člověka.

V dobách, kdy většina dívek podléhala všeobecnému mínění, že jejich místo je v kuchyni, Marie získala stipendium a rozjela se po Evropě. Práce s přírodními barvivy, různé textilní techniky, tkaniny severských států, gobelínové dílny, lidové textilie, ty krásy a um chtěla poznat.

Umělecké dílny M. T.

Na zelených loukách jižních Čech se vždycky pásla stáda bílých ovcí. Na polích se dařilo lnu. Romantický kraj. V nízkých chalupách lidé předli a tkali. To už tak poetické nebylo, ale zaplať pánbůh. S rozvojem průmyslu přicházeli o obživu. Marie chtěla aspoň část staleté tradice zachránit. A co víc! Povýšit ji na umění.

Za dva roky po pražské výstavě otevřela Umělecké textilní dílny tkaní, barvení a vyšívání – pro techniky slovácké a skandinávské. V přístavku u zahrady otcovského domku v Jindřichově Hradci zpracovala první zakázku od hraběnky Františky Černínové. Za další dva roky si v Praze na Národní třídě chodci všimli nového štítu: Umělecké textilní dílny Marie Teinitzerové.

Začala prostým tkaním záclon v plátěné vazbě, lehounkými a průsvitnými, na něž jako motýl usedají kvítka ze zahrady. Líbily se víc než ty dosavadní, tuhé a silně škrobené. Tkala dekorační látky, batikovala přehozy a dodávala je k nábytku Pavla Janáka a jiných architektů. Nemusela mít ornamenty. Pro inspiraci chodila do kvetoucích parků a sadů. Prostě se dívala.

Grand prix z Paříže

Vzpomínka na tapisérie v komnatách švédských králů jí nedala spát. Svůj první gobelín s námětem svatého Jiří ukázala v roce 1911 na pražské Vánoční výstavě. Bez českých vzorů, bez tradice. „Útek křižuje osnovu v plátěné vazbě. Tak vzniká tisíce malých tkaninek dle odstínu barev vedle sebe, i do sebe zapadajících,“ říkala si pro sebe. >

V roce 1925 se dostavil triumf. Na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži získala Velkou cenu ve skupině Textilie. V oboru se přes noc stala hvězdou první velikosti. Pro vítězný cyklus gobelínů nazvaný Řemesla, podle návrhu Františka Kysely, zvolila techniku, která nezatajovala, že jde o textil, naopak, hrubší strukturou ještě materiál zdůraznila.

Při práci seděly tkadleny mlčenlivě vedle sebe, centimetr po centimetru přidávaly barevné nitě, až vytvořily obraz. Raději méně barev, aby vynikl měkký a teplý materiál. Nešlo o malířské pojetí, ale o transpozici. V tom Marie o deset let předstihla tradiční země gobelínů.

Umělkyně a filozof

Dřív než se k ní na podzim donesla zpráva o pařížském úspěchu, v létě se vdala za soukromého docenta Univerzity Karlovy, filozofa Vladimíra Hoppeho. Znali se asi dlouho a nebyli už nejmladší. Již za první světové války, v době zvlášť těžké, profesor Hoppe Marii poradil, aby polovinu dílny věnovala výdělečné části, barvení a tkaní, a získala tak peníze na mzdy i pro umělecký díl svého snažení. Kdo by od filozofa čekal tolik praktičnosti?

Za dva roky po sňatku přijal Hoppe místo řádného profesora na Masarykově univerzitě v Brně. Přednášel a vydával filozofické spisy. Idealista, který hledal absolutní a věčné hodnoty, došel až k mystice. Poznatků prý mají vědci hojnost, ale duše při tom hyne.

Manželství trvalo krátce. Po těžké nemoci Vladimír Hoppe v březnu 1931 zemřel. Jeho žena ještě dlouho denně chodívala do Bubenče na hřbitov a s pomocí „elitních duchovních pracovníků,“ jak říkala, založila Společnost přátel filozofie Vladimíra Hoppeho. Považovala se za posledního služebníka v chrámu jeho práce. Za tři roky společný byt v ulici Bašta sv. Tomáše opustila.

Archiv, časopis Krásná 2010