Vzpomínky na Karla Laštovku - Marie Fronková
Malíř Karel Laštovka byl originál. Velká osobnost, která velmi výrazně poznamenala kulturní život Prahy ve druhé polovině dvacátého století. Pověstné byly jeho večírky, jimž se říkalo Laštovkovy salony. Byl svobodomyslný a nerad se nechával omezovat. Malování ale nebylo jeho jedinou láskou. Miloval také divadlo a díky divadlu poznával herce, herečky, zpěváky, zpěvačky a tanečníky, které postupně portrétoval. Zemřel na rakovinu v osmačtyřiceti letech.
Marie Fronková, režisérka, právnička
S Karlem mě seznámila Květa Fialová, která se s ním přátelila. Byla jsem moc ráda, že se s ním poznávám, a od té doby jsme se vídali dost často, protože jsme byli sousedé. Obdivovala jsem jeho obrazy a v duchu jsem si říkala, jak by bylo krásné, kdybych takový také měla. Karel moje myšlenky uhodl a sám mi nabídl, že mě namaluje.
Několikrát jsem mu seděla a byla to nádherná odpoledne, kdy jsme si hodiny povídali a velmi jsme se sblížili. Říkali jsme si navzájem i velmi důvěrné věci a já byla u něho vždycky velmi šťastná.
Obraz vznikl na začátku osmdesátých let. Nejdřív udělal kresbu, kterou jsem poprvé viděla až po jeho smrti, dřív jsem o její existenci ani nevěděla. Ostatně ani obraz mi neukázal, když ho tvořil. Nechal mě v napětí, nepřál si, abych se na něj podívala, a já to respektovala. I když jsem se několikrát dožadovala, aby mi ho ukázal. Když jsem ho pak viděla, byla jsem okouzlená a jsem vlastně stále. Nechal mě na rozdíl od mnoha ostatních oblečenou, i když cudné to rozhodně není.
Na obraze se vznáším, je to mystické a poetické. Dívám se na něj velmi často, miluji ho, jsem šťastná, že ho mám. Dostala jsem ho i s rámem, přinesl mi ho v dece a řekl mi, že si ji mohu nechat. Deku mám dodnes a ani moji psi na ni nesmějí. Ochraňuji ji jako oko v hlavě. Obraz mi doma pověsil, to také nenechal náhodě, chtěl vědět, kde jeho díla zakotví, a chtěl jim najít správné místo. On věděl, kde jim to bude slušet.
Svým obrazům říkal portrét a také ho nic jiného než portrét nezajímalo, tělo pak dotvořil podle vlastní fantazie. Na mém obraze je moře, protože to byla naše společná láska. Třeba jsme se bavili a on mi řekl, že večer jede do Itálie. Přitom neměl vůbec sbaleno a bylo mu to jedno. Tak jsme mu pomohli naházet do tašky pár věcí a on s úsměvem a v klidu odletěl. Do Itálie jezdil velmi rád, byl tamním prostředím okouzlen, ale kam jezdil, za kým, to nevím.
Karel zpíval a hrál divadlo, proto k hercům a divadelníkům inklinoval, proto je rád maloval. Zval je k sobě domů, jeho salony byly pověstné. Chodili tam herečky, zpěvačky, Kamil Lhoták s manželkou, plastický chirurg Karel Fahoun s manželkou... Bylo to pokaždé báječné. Přispívalo k tomu inspirativní prostředí jeho ateliéru a nádherná hudba, která u něho doma vždycky duněla. Obdivoval Mariu Callas, tu pouštěl na deskách velmi často. Jednou jsem k němu přivedla kamarádku, právničku, a ta byla naprosto nadšená. I když tam byla hora špinavého nádobí. Ona se sama nabídla, že mu nádobí umyje. Karel jí to dovolil, ona dvě hodiny myla a byla šťastná. To on dokázal, udělat z každé činnosti svátek. Byl bezvadný a normální. Chodil často ke mně domů a jeho návštěva mě vždycky potěšila. Navařila jsem a radovala se z toho, jak mu chutná. A on uměl dobré jídlo ocenit. Byl to gurmán a zdaleka se to netýkalo jenom jídla.
Archiv, časopis Krásná 2011
