Veronika Žilková: Pochybovat je základ víry (1. díl)
Napsat, že jsem očekával arogantní fúrii a namísto ní přišla čupr baba s otevřeným srdcem a jasným postojem k životu, považuje Veronika Žilková za klišé úvod. Že jsme si objednali pití v útulné dejvické kavárně a za okny poletovalo podzimní listí jako ve stejnojmenném šansonu, považuji za klišé zas já. No, jak to tak vidím, zůstane jeden z mých „nejoblíbenějších“ rozhovorů bez úvodu. Inu, což? Jednou to koneckonců může být zase úplně jinak než kdykoli předtím.
Řeknu vám, že takhle brzo jsem rozhovor ještě nedělal.
Pokud se mě tím ptáte na to, jestli jsem ranní ptáče, musím vás upozornit, že už mám poledne. Zvát mě někam po jedenácté večer je zbytečné, to už nevnímám. Ráno si s vámi dám klidně kafe za rozbřesku.
A bude to zřejmě tím, že musíte vstávat k dětem.
Tak tím to rozhodně není. Prostě jsem taková. Moje děti jsou na tom obdobně. Když se k nám nastěhoval Stropnický, říkal, že měl problém se svou bývalou ženou, která před desátou ranní neotevřela oko. A měl obavu, že v tom možná bude protivnej. No, a když u nás poprvé ráno vstal, byli jsme všichni dávno vzhůru, já měla uvařeno a děti rozehrané hry.
Vzhledem k tomu, že pracujete v divadle, se stejně asi moc nevyspíte.
Jednou jsem u Krause řekla, že u nás vstáváme v pět hodin, a od té doby se mě všichni ptají, kolik potřebuji spánku. Spánku potřebuje každý jinak. Já a moje děti ho potřebujeme méně, takže pak máme více času, ale zároveň jsme předráždění a nervózní. Lidé, co se dosyta vyspí, bývají klidnějšími sangviniky, my, co spíme méně, jsme nervní cholerici. Ale nemůže za to nedostatek spánku. My jsme cholerici od počátku, a proto méně spíme.
Nechápu. Nikdo vás přece nenutí, abyste si nepřispali.
Věřím, že si náš organismus určuje sám, co chce. Že jsme jen hloupí a neumíme poslouchat osudová znamení ani vlastní biorytmus. Jestliže i pes ví, kde se má stočit do klubíčka, tak i člověk by měl více naslouchat tomu, kam a s kým si má lehnout. Je to dané jakýmisi přitažlivostmi a přírodními instinkty a já se za instinktivního člověka rozhodně považuji. Myslím, že když člověk vnímá sám sebe, tak ví jak a ví kudy.
Poslouchat vlastní biorytmy v době, která si žádá plného nasazení, je docela kumšt.
To je, ale i tak zbývá spousta času, abyste řešil své věci, tak jak potřebujete. Mám na mysli nějaké procento, které si upíráme a zbytečně ho v sobě potlačujeme.
Coby herečka a několikanásobná matka zjevně kvantem volného času neoplýváte.
Každý z nás má dostatek času být sám sebou, řídit se vlastními zákony a instinkty. To můžete i ve frontě v autě i na zkoušce.
Každý ale zároveň zbytečně spoustu času ztrácíme.
Jsem Váha, tudíž někdy ztrácím čas váháním, ale jindy zase střílím od boku a musím říct, že když jsem u příležitosti svých padesátin rekapitulovala, musela jsem se smát tomu, jak si člověk něco myslí, a nakonec ho to vlastně hodí úplně jinam. Nebo se to celé naopak zacyklí.
Zůstaňme u toho zacyklení.
Stropnického jsem potkala prvně v jednadvaceti. Celý život mě instinktivně přitahoval. Nikdy by mě nenapadlo, že spolu skončíme. Jak jsem později zjistila, on si říkal to samé. Setkali jsme se, když jsme spolu točili, ale byli jsme oba zadaní. Celých těch pětadvacet let, co jsme se neviděli, jsme o sobě ale věděli. Řekl mi, že se na mě byl kolikrát podívat v divadle, když přijel z Říma. Čekal na mě po představení, ale když viděl, že se ke mně řítí manžel, tak to taktně zabalil. Stejně tak já. Potkala jsem ho kdysi na nějaké trachtaci, kde byl coby ministr kultury se svou ženou, a tak jsem se k němu ani nepřiblížila. Pokaždé, když jsme se potkali, měla jsem takový zvláštní pocit, že mi na něm celoživotně záleželo a že jsem ráda, že se mu dobře daří.
Puklo by mi srdce touhou.
V jednu těžkou chvíli jsem stála před jeho domem v Římě. Tak ráda bych bývala zazvonila. V duchu jsem si opakovala: „Ale my se máme přece míjet. Je to dáno shora.“ Vidíte a nakonec jsme se neminuli. Ve snu by mě nenapadlo, že s ním budu mít dvě děti.
Osud si s námi pěkně zahrává.
Strašně moc. Mou první láskou byl herec. Nechtěla jsem být s umělcem, jelikož sama pocházím z umělecké rodiny a hrozně mi takový způsob života vadil, a tak jsem se s ním rozešla. Můj tatínek byl strašně sebestředný. Vše se podřizovalo jeho flétnám a žádné jiné téma než hudba u nás neexistovalo. Pokud jsem s ním chtěla komunikovat, tak jedině na hodinách flétny. Běžný život ho nezajímal. Říkala jsem si, že s nikým, kdo je takhle jednostranně posunutý, nikdy žít nechci. Ani v nejzapadlejší vzpomínce mi nepřišlo na mysl, že budu žít s umělcem, a dokonce se jím sama stanu.
Aneb odříkaného chleba největší krajíc.
Je to osud? Nebo je to instinktivní, že se člověk narodí jako ryba, a chce létat, až nakonec zjistí, že nejlépe se mu létá právě ve vodě za pomoci ploutví? Sebepoznání je fajn, avšak kdyby nad ním člověk přemýšlel příliš, mohl by sám sebe nahnat jinam. Netuším, zda máme sílu a možnost poznat sami sebe natolik, abychom si zvolili správnou cestu.
Vždy mě zajímalo, zda k nám intuice promlouvá z vnějšku či zevnitř nás samotných.
Těší mě, že Woodyho Allena, tak chytrého a vtipného člověka na cílové rovince života, nejvíce trápí, že neví, co je smyslem života. Takže i já si dovolím nevědět.
Možná by se dalo dopátrat odpovědi v náboženské literatuře.
Některá náboženství vám dají jasnou odpověď. Jenže žádná taková jasná odpověď už nepřipouští pochybnosti a ty jsou podle mne hnacím motorem. Pochybovat znamená krystalizovat neustále sám sebe. Bráním se jednoznačným názorům! Je to osud? Je to Bůh? Nevím!
Archiv, časopis Krásná 2011
