Váhy a spravedlnost

Když se mluví o vahách jako o znamení zvěrokruhu, mnoha lidem proběhne hlavou představa o symbolu spravedlnosti, lehce oděné ženě držící v jedné ruce rovnoramennou pákovou váhu. Přitom má ta alegorická ženština ještě oči zavázané páskou (aby neviděla, co jí kdo podstrčí), v téže ruce jako váhy drží meč a levou rukou si zakrývá ucho (aby neslyšela, co jí kdo našeptá). Přeceňování symbolu vah v souvislosti se spravedlností vychází z mylného názoru, že spravedlnost znamená měřit každému stejně a nic víc. Ona spravedlnost však vychází ze slova správné, spravovat, tj. posuzovat nikoli stejně, protože lidé nejsou stejní, ale jedinečně, protože jsou jedineční – a přitom správně.

Jednou zamlada, při rozhovoru o právu a spravedlnosti, mi můj pfiítel vytkl, že si pletu právo se spravedlností. Překvapilo mě to, a když jsem provedla osobní rozbor svého postoje, musela jsem mu dát za pravdu. Právo je totiž pouze soubor vynutitelných pravidel, je to však mrtvá materie, oživuje se až užíváním neboli tzv. aplikací. Běžný člověk právo aplikuje dodržováním stanovených pravidel, policista či soudce je aplikuje správným přiřazováním příslušných pravidel k reálné skutečnosti, odborně ke skutkové podstatě. Právo samo tedy nemůže být spravedlivé či ne, může být pouze perfektní nebo vadné.

Spravedlnost je širší pojem než právo, právo je jen jedním z prostředků uplatňování spravedlnosti. Spravedlnost je záležitost citu. Většina lidí velmi dobře cítí nespravedlnost, pomineme-li chorobné narcisy, pro něž je nespravedlivé vše, co jim nedává přednost před ostatními. Každý již někdy na vlastní kůži zažil nespravedlnost, ač od učitele, zaměstnavatele, rodičů, nejčastěji se na veřejnosti mluví o nespravedlnosti soudních rozsudků. Spravedlnost činíme každodenními skutky, konáním i opominutím, rozhodováním i vyhýbáním se tomu.

Nelze si namlouvat, že spravedliví budeme, až bude spravedlivý stát, soudy, politici. Spravedlnost je otázka svědomí. Každý ví, kdy je svým jednáním nespravedlivý, i politici to o sobě vědí – a každý to na nich stejně pozná. A každý má představu, kdyby byl státem, vládou nebo parlamentem, jak by co udělal v té které věci. Já bych například považovala za spravedlivé, aby si invalidní důchodci, ba i starobní důchodci, mohli ke své směšné dávce vydělat, kolik chtějí. Bylo by to spravedlivé, protože vynakládají na práci víc námahy, vzhledem ke své nemoci nebo stáří, než zdraví lidé. Složité předpisy a kontrola, kolik si mohou vydělat, stojí víc peněz, než je nechat vydělat i to málo, co by zmohli. A tak bychom mohli pokračovat. Kdo je spravedlivý, ať hodí kamenem.

Kateřina Slavíková