Torquato Tasso: Láska je touha po kráse! (2. díl)

Král básníků: in memoriam

Kromě esoterického vnímání světa je pro Ryby též typický soucit a s ním spojená snaha pomoci chudým, nemocným, ponižovaným. Ryba však chce pomáhat jakoby tajně a potichu, neotřele, bez vděku a uznání. Tasso promítl tuto svou vlastnost do hlavního hrdiny Osvobozeného Jeruzaléma. Goffredo di Buglione je rytířem v pravém slova smyslu - krásný, statečný a spravedlivý, vždy pomáhající těm, kdo to nejvíce potřebují. Tassovými slovy: Hrdina předurčený k tomu, aby snu dal smysl… Soudobí čtenáři si oblíbili postavu Rinalda. Jde o mladého muže, statečného bojovníka, jenž se dopouští chyb pro své mládí a zbrklost. Čtenáři se v něm poznávali, sympatizovali s ním.

A možná právě v tom tkví síla tohoto eposu. Tassovi ani tak nešlo o téma dobývání světa, o líčení velkých bojových scén. Tasso byl především básník milostné lyriky, a proto jeho hlavním motivem je vítězství lásky, spravedlnosti a krásy proti zlu a nenávisti. Všechny své idealistické představy o ideálním světě s čestnými a citlivými lidmi promítl do svého nejlepšího díla.

Práci ukončil roku 1575 se začínajícími psychickými problémy. Rozkol mezi realitou a jeho světem se stal nepřekonatelným. Nejprve se objevily obsese, nutkavé iracionální chování spolu se stihomamem. Ryby cítí občas potřebu samoty pro uspořádání myšlenek a pocitů. U Tassa se tato potřeba stala nutností, bál se lidí, utíkal před nimi.

Melancholie přerostla v těžké deprese, navíc zřejmě i podporované halucinacemi či sny plnými hrozivé bolestivé smrti. Z mladého muže se stal dospělý pomatený člověk. Vše vyvrcholilo vlastním sebeobviněním z kacířství. Sám se šel udat k inkvizici a obžaloval sebe sama z šíření bludů a nevíry v Boha. Soudním tribunálem byl prohlášen za šíleného. Byl internován na více než sedm let v ústavu pro choromyslné sv. Anny ve Ferraře.

Nikdy se neuzdravil. Byl propuštěn roku 1586 ve stabilizovaném stavu. Jeho psychickou nemoc nebylo možno vyléčit, navíc si Tasso svou šílenost uvědomoval. Po celých dlouhých 11 let putoval po Itálii od dvora ke dvoru. Snažil se živit svým psaním ód, milostných písní a přepracováváním eposu Osvobozený Jeruzalém.

Pozdní díla však již nedosáhla kvalit poezie napsané před vypuknutím nemoci. Předčasně zestárlý, velmi smutný muž ve zbědovaném stavu ani zdaleka nepřipomínal vznešeného poetu. Konec života si asi Torquato Tasso ani neuvědomoval.

Těžce depresivní a paranoický, tj. fiktivními představami a podivnými bludy ovládaný, stařec onemocněl a v Římě 25. dubna 1595 v horečkách zemřel.

Jeho smutný život ukončilo slavnostní korunování papežem na krále básníků. K jeho životní smůle: in memoriam.

Jednou z vedlejších postav eposu Osvobozený Jeruzalém je pohanská bojovnice Klorinda. Jedné noci se jí zjevil ve snu sv. Jiří, aby k ní promlouval o křtu a křesťanství. Klorinda pod vlivem snu touží po křesťanství, a proto je pro ni smrt v boji vznešeným okamžikem a vysvobozením:

…Však hle, osudná hodina už bije,
Klorindin život ku konci se blíží.
On vbodne meč, jenž krev tak chtivě pije,
do krásné hrudi, téměř bez potíží,
Šat krumplovaný zlatem, který kryje
líbezné prsy, z něžné lehké stříži,
zalévá horký proud. A cítí, slabá,
že zemdlívá a vázne noha chabá…

 „Tys zvítězil, odpusť a soucit měj
ne s tělem, totiž nemá žádný strach,
však s duší, za ni modli se a dej
mi svátost křtu, jež smyje vin mých prach!“
Sladkost těch slov, tělesná beznaděj,
zachvívají mu srdcem v útrobách,
sestoupí v ně a všechen hněv zháší
a ponoukají mužné oči k pláči…

Dosud však žije. Všecky zbylé síly
v tom okamžiku k stráži srdce sbírá.
Tajíc trýzeň, obrátí se v té chvíli
pro křest tomu, pod jehož mečem zmírá.
Formule svaté obřad naplnily,
tvář změněná v úsměvu k nebi zírá,
jako by řekla – v srdce jas a víru:
Ráj otvírá se! Odcházím tam v míru!

 Překlad Jaroslav Pokorný

Archiv, časopis Krsáná 2007