Teorie spiknutí (1. díl)
Teorie spiknutí – velmi zprofanovaný literární žánr, který patří k novověku a moderní civilizaci stejně neodmyslitelně jako vědecká laboratoř či dieslový motor. Právě novověk přinesl nejvíce teorií všemožných spiknutí, byť takové teorie vznikají odjakživa. Neboť zřejmě pramení přímo z našeho podvědomí. Nejspíše vždy vyjadřují naše ne zcela pojmenované, tušené obavy. Věřit takovým teoriím už dnes patří ke spolehlivým nástrojům společenského znemožnění se. Přesto stojí za to tyto teorie mapovat. Neboť jen tak je můžeme pochopit. Některé jsou odporné, jiné smutné, většinou všechny trochu komické. Přesto možná v některých je i něco více než koncentrovaný stín našeho kolektivního vědomí.
Devět neznámých a Templáři
Zřejmě nejstarší teorií spiknutí je legenda o Devíti neznámých. V legendě se tvrdí, že svět ovládá devět zasvěcenců kdesi v Himálaji, devět dědiců dávného poznání zaniklých světů. Legenda vznikla v Indii. Zakladatelem skupiny Devíti neznámých měl být císař Ašóka, který se prý obával zneužití mocného poznání, jež měli dávní indičtí duchovní mistři k dispozici, a nechal ho proto utajit. Bylo sepsáno devět knih, které dostalo devět mistrů do opatrování, a předávají je dalším vyvoleným z generace na generaci. Jedna z knih má například shrnovat tajné umění propagandy a omámení davů, k němuž se prý dostali i duchovní vůdci Adolfa Hitlera.
Legendu o Devíti neznámých přinesl do Evropy francouzský spisovatel Jacolliot, proslavil ji však až britský autor Talbot Mundi. Evropským spikleneckým archetypem jsou pak pochopitelně templáři. Templářský řád byl jedním z rytířských řádů založených po dobytí Jeruzaléma. Dosáhl obrovské moci a bohatství, které zřejmě vedlo k tomu, že byl obviněn papežským stolcem a francouzským králem z klanění se ďábelské modle Bafometovi, z homosexuality a dalších rouhání.
Velmistr řádu DeMolay před svým upálením vyzval papeže Klimenta V. a krále Filipa Sličného na boží soud do roka a do dne a oba skutečně do roka zemřeli – je vidět, že náš Kozina měl dobrého učitele. Nicméně legenda praví, že řád se měl uchýlit do podzemí a tajně ovlivňovat světové dějiny, především pak vést tajnou válku proti Římu a francouzské královské dynastii – i proto je mu připisován podíl na francouzské revoluci, především pak ony záhadné nápisy, které se objevovaly na zdech pařížských domů onoho času: „L.P.D.“. Šlo prý o prastaré templářské heslo: „Liliae pedipus destruae“ – „Pošlapané lilie“, neboť lilie byly ve znaku francouzských králů.
Zednáři
Žezlo po templářích v boji s Římem, minimálně pak v představě Říma samotného, převzali samozřejmě zednáři. 20. dubna 1884, na sklonku století vítězného tažení osvícenských a humanistických myšlenek, římský papež Lev XIII. vydal encykliku Humanum genus, ve které oznámil světu existenci říše Satanovy na Zemi. Tato říše prý ve světě vede tajnou válku proti pravdě, dokonalosti a katolické církvi. V encyklice se píše: „Tajný svaz zednářů se v průběhu uplynulého jednoho a půl století překvapivě úspěšně, drze a lstivě uchytil na všech místech státní správy a získal moc, která se rovná moci vládní.“ Teorii návaznosti templářů a zednářů má potvrzovat například fakt, že ve zřejmě nejznámějším zednářském ritu – tzv. skotském zednářství – je třicátý iniciační stupeň „rytíř Kadoš“ zasvěcen právě památce templářů. Spory mezi zednáři a Římem měl prý zažehnat až druhý vatikánský koncil v 60. letech 20. století.
Středověk samozřejmě zplodil i jiné konspirační teorie, ta o satanově sektě, kterou prý tvořilo volné sdružení čarodějů a čarodějnic, teorie, která dostala definitivní obrysy v 17. století, je asi nejznámější díky svému hrůznému důsledku – čarodějnickým procesům po celé Evropě. Zlatá éra teorií spiknutí však přichází až s novověkem.
Sionští mudrci
Kromě zednářů se do hlavní role dostávají po francouzské revoluci jistěže především Židé, kteří si dovolili vyjít ze středověkého ghetta. Prvním novodobým teoretikem židovského spiknutí se stal Abbé Barruel. Produkt tohoto spiknutí nazýval jakobinismus. Barruelova koncepce se považuje za hlavní inspirační zdroj autorů neblaze proslulých Protokolů sionských mudrců. Jiné prameny hovoří o tom, že předlohou k protokolům byl jiný spis. Ten však na dlouhém seznamu antisemitské literatury nenajdeme – není v něm totiž o Židech ani zmínka. Jde o pamflet Maurice Jolyho proti Napoleonu III. Tajná carská policie viděla spiknutí židovských jakobínů za každým rohem.
Car Mikuláš II. však s tvrdým zásahem do radikálně demokratických kruhů váhal. Důstojníci tajné policie se proto rozhodli, že caru předloží důkaz židovského spiknutí. Ten však musel přijít z ciziny. Proto byl kontaktován jistý ruský agent v Paříži, aby cosi sesmolil. Ten z nedostatku fantazie sáhl po zmíněném protinapoleonském spisku a zlosyna monarchu nahradil „sionskými mudrci“, kteří se tajně scházejí a plánují ovládnutí světa. Spisek byl ovšem tak nedůvěryhodný, že na něj neskočil ani Mikuláš, jinak vášnivý antisemita.
Tajná policie pak alespoň protokoly vylepovala po venkově, aby vyprovokovala pár obligátních lidových pogromů. V roce 1905 vyšly poprvé tiskem, když je náboženský fanatik Nilus připojil ke svému neúspěšnému spisku o Antikristově příchodu. Pak však protokoly upadly v zapomnění. Znovu zaplavily svět až roku 1917 jako odpověď na Velkou říjnovou revoluci.
Židé a bolševismus
Náhle se protokoly staly jedinou logickou odpovědí pro mnoho konzervativních sil po světě, nejen v Rusku. Starý svět se díky otřesné zkušenosti první světové války hroutil a jeho vládci a udržovatelé nechápali, jak je to možné – za vším tak začali vidět židovské spiklence – „židobolševiky“, jejichž symbolem se stali židovští intelektuálové v čele sovětské revoluce, především Trockij, ale za Žida byl považován pochopitelně i sám Lenin. Protokoly překročily rychle hranice Ruska. Do Británie je zavlekli dva novináři – Robert Wilton z The Times a Victor Marsden z Morning Post. Wiltonovo „zpravodajství“ ze sovětského Ruska vycházelo v Timesech jako pravidelná rubrika pod výmluvným názvem Židé a bolševismus, později Židovské nebezpečí.
Korespondent toho proslulého prestižního listu pak vydal knihu, ve které popisoval například, jak bolševici vztyčili v Moskvě sochu Jidáše Iškariotského. Marsden byl pravděpodobně autorem anonymní knihy Příčiny světového neklidu, která protokoly přepisovala. Uvádělo se v ní, že více než 95 procent členů sovětské vlády tvoří Židé a že Židé jsou také všichni rudí komisaři, až na šest Rusů a jednoho Němce.
Hysterii propadl dokonce i Winston Churchill, který prohlásil, že Židé v sovětském Rusku právě vytvořili nový myšlenkový systém, který je naplněný nenávistí tak, jako bylo křesťanství naplněno láskou.
