Telefonáty o sedmé
Často nám do nadace chodí dopisy, které nás rozesmutní, nebo volají lidé, kteří zoufale potřebují naši pomoc. Většina toho, co děláme a čemu se každý den věnujeme, jsou vážné věci, jež nedávají mnoho příležitostí k zábavě. Je zde ale pár věcí, které nám, alespoň na chvíli, dovolují brát vše s nadhledem (naštěstí). Všechny příběhy a historky uplynulého roku by se asi do tohoto krátkého článku nevešly, a ne všechny mohu vyzradit, ale věřím, že kdyby se jednou sepsaly do knihy, měly by Nerudovy Malostranské povídky velkého konkurenta. I v těch mých příbězích totiž vystupují svérázní lidé, kteří k životu nadace již vlastně také patří.
Tak se například stalo téměř tradicí, že kolem sedmé hodiny večerní zazvoní v nadaci telefon a v něm se ozve milá paní, která má vždy mnoho nápadů, jak právě v daný okamžik pomáhat lidem. Originalita jejích myšlenek je natolik osvěžující, že mne mnohdy mrzí, že je ve skutečnosti uskutečnit nelze. „Chcete pomoci lidem na Ukrajině,“ ptala se mne jednou, „rozdávejte tamním vojákům losy. To určitě pomůže. Už jsem volala na ministerstvo obrany a tam s tím souhlasí.“ Jindy zase přišla s nápadem nakrmit hladovějící v Somálsku přes rozhlasové vysílání. Jak by bylo úžasné něco takového umět a moci dělat. A ještě jindy chtěla kubánskému diktátorovi zaplatit cestu luxusní zaoceánskou lodí po Karibiku a v době jeho nepřítomnosti na Kubě udělat revoluci. Zvykli jsme si na tu paní, na její telefonáty a na snad i trochu podivné nápady. Těší nás totiž, že se vždy ve svých myšlenkách snaží pomáhat tam, kde je to potřeba, byť tak svérázným přístupem.
Čas od času zavolá do nadace starší pán. Vlastně nikdy nic nechce, o nic neprosí. Jen si potřebuje popovídat s někým, kdo je připraven jej vyslechnout. Nejvíce ho zajímá, co s manželem právě děláme, s kým zajímavým jsme se potkali a kdy se zastavíme u něj na bábovku a čaj. Už dlouho si říkám, že bychom jeho pozvání měli přijmout, patří přece jen mezi naše „věrné“. Bohužel ale nemáme jeho adresu, on nám ji dosud nikdy nechtěl prozradit, a vlastně neznáme ani jeho jméno. Jeho tvář nám tak zůstává utajena, ale jeho příjemný a klidný hlas se mi vybavuje často.
A do třetice k nám volá jistá paní, která má vždy jediné přání – velmi rezolutně nás žádá, aby manžel zavolal její mamince a řekl jí, že 17. listopadu 1989 byla na Národní třídě se studenty, protože maminka jí to nevěří. Kdybych věřila, že to té nebohé paní pomůže, požádala bych manžela o tuto malou milosrdnou lež. Myslím ale, že ona by i přesto volala a žádala nás stále o totéž. Je mi jí líto, a proto ji vždy v nadaci vyslechneme a jemně jí vysvětlíme, že manžel přece nemůže znát všechny, kteří na Národní třídě v té pohnuté době byli, a že i ty, jež později poznal, si nemůže všechny pamatovat. Myslím, že to ta milá paní vždy pochopí. Ale druhý den volá znovu a potom zase a stále dokola. Přesto jsem si řekla, že ji vždy vyslechneme a pokusíme se jí pomoci. Protože naším posláním není jen finanční pomoc tam, kde je jí třeba, ale také morální a duchovní podpora. Sama vím, jak ta je někdy potřeba a jak málo se jí lidem dostává.
I já bych někdy totiž potřebovala mít ve své paměti uloženo telefonní číslo stejně jako ti lidé, kteří k nám volají, kam bych mohla zavolat a zanadávat si na svět a jeho nespravedlnosti, kde bych se mohla vyzpovídat z toho, jak je často skličující slyšet smutné příběhy lidí, kteří k nám volají a o něco nás prosí, nebo kde bych měla možnost postěžovat si na ty, kteří volají nebo píší a jsou zlí a mnohdy i vulgární. Když na sklonku jednoho roku a začátku toho následujícího přebírám v hlavě naši práci v nadaci, musím přiznat, že jsem ráda, že v nás lidé cítí oporu a že mají tu důvěru zavolat nám a svěřit se. Je to pro mne závazek nezklamat je, každého si vyslechnout a vydržet. A jsem vlastně také ráda, že k nám volají ti milí lidé, jako vystřižení z příběhů Jana Nerudy. Pomáhají mi každý den psát si do duše jejich milé soukromé příběhy.
Vaše Dagmar Havlová, Archiv, časopis Krásná, 2005
