Pražská Grébovka, místo krásy, vína a velkého skandálu
Nad potokem Botičem (kdysi nečistým a páchnoucím), který protéká Nuselským údolím, se tyčí přirozená jižní stráň, proslulá pěstováním vína. Je dislokovaná od Vršovic a Nuslí a její stráně byly využívány k pěstování vinné révy již od středověku. V tomto roce slavíme 650 let od doby, kdy svým dekretem (roku 1358) nařídil zakládání pražských vinic císař Karel IV. Pro ně byly ideálním místem stráně pod Vyšehradem, kKarlovem a za městkými hradbami.
Původně nehostinná a pustá krajina s náspy, roklemi, skalami dostávala nový charakter, měnila svoji tvář a značně připomínala toskánskou krajinu v okolí Florencie. A na tomto místě se rozkládal statek Dolní a Horní Landhauska. Usedlost vlastnilo mnoho majitelů, např. baron Wimmer, od posledního z nich ji koupil prostředím okouzlený a zcestovalý podnikatel Mořic Gröbe.
Dnes se budeme věnovat slavné pražské Grébovce, vile, nádhernému parku, který patří vedle velkolepých barokních pražských zahrad k zahradnickým a architektonickým skvostům Prahy. Vznikl v 19. století, povznesl a dotvořil vzhled měnící se Prahy.
Mauritius (Moritz) Gröbe (†1905) pocházel z Německa. Patřil mezi významné podnikatele rakousko-uherského mocnářství a mezi největší podnikatele v Praze. V 60. letech 19. století společně firmou Jan Schebek a Vojtěch Lanna stavěl železnice (např. z Prahy do Vídně). Firma vybudovala starší budovu nádraží císaře Františka Josefa I. (dnes pražského Wilsonova nádraží). Nynější budova je secesní, je dílem architekta Fanty.
Místo pro svoji rezidenci si vybíral Gröbe velice pečlivě. Krajina a poloha mu dozajista připomněly italská knížecí sídla, vily Farnesina, Lante, Madama a římskou vilu Borghese. Chtěl svoji novou Arkádii, podobnou té, kterou stvořil u Lago Maggiore architekt Vitaliano Borromeo. Napadlo ho imitovat nad Nuselským údolím italskou (toskánskou) krajinu. Jako trůn jara umístil své sídlo nad údolím, vytvořil italský park na pozadí skal. Podařilo se mu proměnit poušť v jednu z pohádkových, romantických zahrad.
Dokonalá izolace proti vlhkosti
Gröbe, ač Němec, projevil velké vlastenectví. Na vzniku jeho vize se podílela řada předních českých umělců. Stavby prováděl Gröbeho švagr inženýr Daniel z Plzně, který ohradil pozemky usedlosti zdí. Později byly pozemky zvětšeny přikoupením dalších (od dvorního rady Lumbeho roku l870). Na nich byla postavena architektem Turkem z Prahy menší vila. V té době byl postaven i vkusný pavilon, tzv. Bertina terasa. Vlastní, nynější nákladné velkolepé stavby, jako je velká vila a jeskyně, se datují rokem 1871, kdy byl (1. června 1871) položen základní kámen k dodnes zachované velké vile, v Horní Landhausce. Turkova vila byla odbourána, aby ustoupila přepychovější stavbě. Plány k této vile, zcela pojaté v duchu severské renesance, zhotovil architekt Antonín Barvitius. Od něho také pocházely plány na jeskyni (grottu), tzv. teatron a přestavbu Dolní Landhausky.
Neorenesanční vila v toskánském stylu byla postavena se vší dokonalostí té doby, se vším možným technickým vybavením a přepychem. Prostorné pokoje, bohaté sádrové stropy, nádherné, tzv. císařské mramorové schodiště, bohatě zdobená kachlová kamna a vykládané podlahy. Celá vila je v podzemí opatřena izolační chodbou, chránící dům před pronikající vlhkostí. V suterénu vily byla zřízena kuchyně, která je spolu s ostatními místnostmi také izolována proti vlhkosti. Freskové malby ve vlysu pod střechou na straně východní a severní prováděl italský malíř z Říma, jehož jméno již neznáme. Tytéž malby na straně západní a jižní prováděl akademický malíř Kugler z Vídně. Ozdobné sádrové stropy pocházejí od štukatéra Detema z Vídně. Vlastní stavbu prováděl stavitel František Havel v letech 1871–88. Po dokončení hrubé stavby bylo přistoupeno k vybavení interiérů nábytkem a doplňky. Realizace probíhala dle návrhu A. Barvitia a Josefa Schulze (známého z dostavby Národního divadla a Rudolfina).
Grotta a Klotyldina výšina
Velkým úkolem byla romantická jeskyně – grotta. Gröbe poslal tři umělce do Německa, aby viděli podobné umělé skály: v Drážďanech, Berlíně (Akvárium), v Kasselu, také kaskádu a jeskyni a umělou skálu v Zhořelci. Nic se ale nehodilo k českým účelům. Proto byl vyzván znalec italské renesance architekt Antonín Barvitius, aby navrhl velkolepý plán na základě svých studijních zážitků v Římě. Navštívil zahrady Frascati a Boboli a podle těchto vzorů vytvořil skálu s fontánou, tzv. teatron. Vymodeloval ji sochař Josef Vorlíček. Skály byly z cihel a omítnuty cementovou maltou, podobné krápníkovým jeskyním a skalám. Vznikl triumfální oblouk s terasou, s nádhernou vyhlídkou na Nuselské údolí. Vorlíček vytvořil i arkádovou promenádu a přední bazén s fontánou.
Sochař Bohuslav Schnirch provedl sochu Neptuna v bazénu (dnes je bohužel nezvěstná). Mnoho práce si vyžádalo také zajištění hojnosti proudící vody, nezbytné k zakládání rybníků. Dolní rybník z Botiče imitoval jezero a jeskyni na takzvané Klotyldině výšině. Křemencové balvany byly dopraveny z Ďáblic a z Třebonic u Chřášťan. Některé kusy kamenů byly dokonce taženy třemi páry koní.
60 000 fůr hlíny
Zakládání parku byla záležitost velmi nákladná. Byl pozván vrchní zahradník Vácha ze zámku Hluboká a krajinářští zahradníci z Drážďan Meuere a Petzold. Byly velmi pečlivě vybírány stromy, keře, květiny, všechno druhy, které mohou v našem klimatu vegetovat celý rok. Vinice nebyla v tak úhledném stavu jako dnes. Jen rokle, výmoly, holé skály. Celá plocha byla proto do hloubky dvou metrů srovnána a zavezena. Využilo se 60 000 fůr hlíny ze stavby nádraží císaře Františka Josefa I. (Wilsonova). Jednalo se o úrodnou půdu z polí a tu použili k modelaci krajiny pod vilou. Vila má v přízemí obrovskou terasu spojenou dvouramenným schodištěm s vinicí sv. Kláry, která byla nedávno obnovena ve svahu pod budovou. Z přízemní terasy je nádherný rozhled na jižní část města. Vznikl březový háj a lipové stromořadí na terase. Krajinu oživily i okrasné stavby, kuželník, střelnice, skleníky (na čas přeměněné na malou vinohradskou zoo) a letní salony.
Vinné sklepy jsou velmi účelně založeny podle návrhu švýcarského architekta Vinklera. Zdejší víno se dodnes těší dobré pověsti a má mnoho nadšených ctitelů. Denně si na něm pochutnávali a znovu pochutnávají mnozí návštěvníci.
Strom, kam se zavrtala kulka
Park byl zpřístupněn již za Gröbeho, ale jen pro honoraci. Dědicové zde provozovali zahradnictví až do okamžiku, kdy noví obyvatelé nechali celý park hermeticky uzavřít. Nebyli to jen tak ledajací lidé. Bydlela zde dcera korunního prince Rudolfa a jeho belgické manželky, princezny Stéphanie. Tedy vnučka Františka Josefa I., arcivévodkyně Alžběta. Byla považována za enfant terrible, za rozmazlenou a svéhlavou. Snad proto si umínila provdat se za elegantního a pohledného důstojníka, c.a k. komořího knížete Karla Ottu Windischgraetze. Ten byl císařským rozhodnutím ke sňatku nakomandován. Byl posádkou přeložen do Prahy, a tak se mladá rodinka usadila v Grébovce. Luxusní vila byla natolik prostorná, že se tam vešlo i mnoho služebnictva. Alžběta byla rozmarná, Karel Otto však nešetřil sympatiemi k herečkám a subretám, z čehož vznikla aféra, dlouho otřásající pražskou a vídeňskou společností.
Karel Otto se zamiloval do velmi mladé subrety Mařenky Zieglerové. Poprvé se potkali v Praze na Výstavě architektury a inženýrství v roce 1898. Prý docházela za ním na Grébovku a tam je kněžna Alžběta přistihla in flagranti a vystřelila po ní: strom, kam se zavrtala kulka, se dlouho ukazoval. Když byl kníže převelen do Vídně, vilu opustili. Zieglerová tuto fámu celý život popírala, avšak událost byla popsána dobovým tiskem v řadě zahraničních novin v Paříži, Vídni, i USA. Skandál, i když smyšlený, pomohl Zieglerové k popularitě. V divadle v Nuslích, v tzv. Tyláčku, se hrála hra se zpěvy Mařenka (v níž sama aktérka také hrála), připomínající ten skandál. Roku 1933 se Karel Otto Windischgraetz z Vídně chtěl soudit, ale autoři pozměnili jeho příjmení na Königraetze.
Kněžna Alžběta se s ním dávno rozvedla, žila ve Vídni, stala se členkou sociálnědemokratické strany, žila v ústraní s dětmi v Mödlingu a pěstovala ovčácké psy.
Vila dostala přímý zásah
Od roku 1905 patřily tehdy již Havlíčkovy sady vinohradské obci a byly zpřístupněny veřejnosti. V prvních letech po první světové válce byl ve vile děkanát a lesnická a zemědělská škola. Byla zde i opatrovna pro mládež nazvaná podle zakladatele, pražského primátora Baxy.
Je paradoxem, že za nacistické okupace Prahy byl změněn název Havlíčkových sadů opět na Grébovku, aniž Němci tušili, že Gröbe byl Žid. Při angloamerickém náletu 14. února 1945 Hitlerjugend, která tu měla svůj stan v době protektorátu, včas uprchla. Útok zápalnými bombami zničil mnohé detaily. Vila dostala přímý zásah, střecha a obě poschodí byly zničeny, zbyly jen ruiny.
Roku 1953 byla provedena obnova a vila sloužila jako Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Díky citlivému přístupu restaurátora profesora Pavla Smetany se zachovalo novorenesanční schodiště. Renovovány byly kazetové stropy, opravil se poškozený mramor. Z Gröbova přijímacího pokoje a přilehlé ložnice byla vytvořena síň určená ke slavnostním účelům. V té době došlo i k různým necitlivým zásahům stavebním i ve výzdobě.
V současné době jsou objekty ve správě městské části Prahy 2. Nějakou dobu používaly budovu pěvecká a taneční konzervatoř a v roce 2001 se stala nájemcem vily společnost Ceeli institut, která v polovině roku 2003 zahájila první část oprav budovy, a to přízemí, a v roce 2004 i prvního patra. V renovovaném prostředí bylo vybudováno vzdělávací středisko pro právníky a výzkumné centrum, knihovna právnické literatury a ubytování pro účastníky kursů.
Archiv, časopis Krásná, 2008
Zdroj: Pražské maličkosti
