Postřižiny

Jak by ne – idyla, pivo, vepřová pečeně, koňská spřežení, místní hasičský sbor, městečko s krámky, lelkující obyvatelé. Žádné proklamace, politikaření či stranická školení. Kolem kvete sad a je cítit láska. Láska manželská, láska k dobrému jídlu a pivu. Čerstvě uvařené pivečko teče proudem a mlsné pohledy mužů se s rozkoší otáčejí po fešné správcové schované do zlatavé hřívy dlouhých vlasů, jež je rovněž v barvě – piva…

Film o krásné mamince Bohumila Hrabala, které nečiní problém zaujmout správní radu pivovaru zabijačkou uspořádanou v květnu, nasytit je a tím kapku pomoci sešněrovanému správci Francinovi obrousit hroty možných potíží s vrchností.

Žádostivost je cítit v pohledech místních pánů, kdykoli jejich oči spočinou na půvabné Magdě Vášáryové. Mastné prstíky krásné ženy přitahují pohledy šosáckých členů správní rady, a když půllitr pěnivého moku mizí naráz v křehkém krčku paní Maryšky, kdo by jí odolal.

Nostalgie starých časů, kdy – stejně jako hrdinové filmu – na malém pivovaře žili skuteční rodiče budoucího spisovatele, režisérovi Jiřímu Menzelovi sluší. Klipovitým vyprávěním vzpomínek, užitím roztmívaček a zatmívaček, způsobem snímání, střídáním velikosti filmových záběrů a účelovým dávkováním hudby Jiřího Šusta o generaci mladší režisér navozuje prvorepublikovou atmosféru, gradující až do grotesky a evokující němé filmy. Vichřice, jež vtrhne do pivovaru a do poklidného života Maryšky a Francina v podobě strýce Pepina, přináší sérii akčních gagů.

Nezapomenutelná zůstává scéna, jak dr. Gruntorád, v podání Rudolfa Hrušínského, usne na ňadrech paní správcové. „Kdybych nebyl jejím předsedou, chtěl bych být jeho správcem,“ posléze prohlásí. Jemně lechtivá scénka, kdy si manželé pro sebe ukradnou chvíli, odlákají všudypřítomného uřvaného Pepina, aby vyzkoušeli ozonový masážní přístroj. Vzpomenete na nahé tělo správcové, schované pouze do dlouhých vlasů, jak odpočívá v pivovarské kádi, kdy „krásná ňadra laská měsíc“? Legendární je výstup strýce a správcové na pivovarský komín, následný zásah hasičského sboru v čele s Petrem Čepkem, zatímco v rohu dvora Francin Jiřího Schmitzera strachy zvrací.

Do filmu zaplněného figurkami a jejich příběhy nenadále vstoupí – budoucnost! Rádiopřijímač je všechny přiblíží světu, zkrátí čas i vzdálenosti. Zkracuje se vše kolem, nohy stolu, krátí se sukně, kníry, koňský ohon či psí ocas. „Postřihne“ si paní správcová také chloubu pivovaru a celého městečka – své nádherné vlasy – jenže, nesetká se s pochopením.

Dobře pro nás všechny, že se u Postřižin opětovně sešli staří přátelé – spisovatel Bohumil Hrabal a režisér Jiří Menzel – které tvůrčím způsobem zase propojil jeden z nejproslulejších barrandovských dramaturgů, Václav Nývlt.

Dovolím si jedinou výhradu, protože jak tehdy i dnes můj názor se nezměnil: filmový strýc Pepin v podání Jaromíra Hanzlíka je uřvaný, za vlasy přitažený necitlivý mluvka a v ničem se nepodobá moudrému, životem obroušenému pábiteli, který byl v mládí Hrabalovým milovaným společníkem a vzorem, studnicí příběhů a idolem.

Těm, kteří se nechají inspirovat a sáhnou do knihovny po Hrabalově předloze, bych vřele doporučila zalistovat si povídkami ze sbírky Každý den zázrak: Třetihorní zábava, Sílič svalů, Léčivé proudy, Pivovarský komín, Jedna ku deseti, Zkracování sukní, Vlasy a bicykl, Postřižiny… Krásná literatura!

Archiv, časopis Krásná 2012