Píši, abych se dobrala jádra

„Z ročních dob…mám nejradši podzim, samozřejmě, s průniky světla, prostorem, průhledy, s mými vlastními dlouhými kroky, vždycky dlouhými, a na podzim sedmimílovými. Jsem rozený chodec…“

 

„Nikdy jsem nebyla v proudu kultury. Mne hledejte dál a dřív.“

Meudon, třetí den Velikonoc 1927

…V Paříži mě, až na vzácné osobní výjimky, nenávidí, píší všelijaké sprostoty, všemožně mě přehlížejí atd. Nenávist k přítomnosti v nepřítomnosti; nikde totiž ve společnosti nepobývám, na nic ničím neodpovídám. Tisk (noviny) udělal své.

…My, drahá Anno Antonovno, máme velice podobné životy: věčný koncept. A velice podobné i druhé životy, tamty. Prostě: tady i tam žijeme jedním životem, tady nanečisto, tam načisto. Je-li to Praha či Paříž, na tom nezáleží. Mimochodem, zjevně dávám přednost Praze. V Paříži je třeba žít Paříží, jinak ty v ní a ona pro tebe nemáte smysl. Krom toho, Paříž je nesoustředěná, má celá souostroví srdcí, v Praze je jediný střed – Rytíř. (Je příznačné pro soudobou Prahu, že je v ní pod mostem. Vy a já jsme také pod mostem!)

 

Meudon

…Jak já chci do Prahy! – Uskuteční se to? I když ne, řekněte: ano! V životě jsem nechtěla zpátky do žádného města, vůbec nechci do Moskvy (kamkoli do Ruska, jen do ní ne!) a do Prahy chci jako uhranutá. Chci sebe, tu nešťastně šťastnou, – sebe – Poémy konce a Hory, sebe – duši bez těla všech těch mostů a míst.

 

Mám přítele v Praze. Je kamenný rytíř, a v obličeji se mi velmi podobá. Stojí na mostě, hlídá řeku: přísahy, prsteny, vlny, těla. Je mu tak asi 500 let a je tak mladý: kamenný kluk. Až na mě budete myslet, představte si mě s ním.