Verlaine a Rimbaud: vášnivé hvězdy francouzské poezie

Od prvního setkání propadli oba muži vzájemné lásce, přičemž mladší Rimbaud se rychle stal ochráncem, dominujícím milencem staršího přítele. Verlaine opouští ženu a dítě, aby mohl žít s Rimbaudem, což ale vede k tomu, že se stále více hádají, znova a znova rozcházejí a opět usmiřují. Přátelství končí, když Verlaine Rimbauda zraní výstřelem do ruky, je v opilosti zadržen policií a postaven před soud. Následně si odsedí dvouletý trest ve vězení.

Milostná aféra obou netrvala déle než dva roky; jsou to ale roky, ve kterých sepsali své nejvýznamnější básně, básně, které pramenily z vzájemné fascinace. Především mladičký Rimbaud dostává v těchto letech doslova výbušnou tvůrčí sílu. Nachází osobitý styl, který jej učiní literárním vzorem mladých buřičských géniů. Popisuje ale také vysoce dramatické a zlostně ironické účtování přátelství s Verlainem (próza Sezona v pekle, 1873). Je to jediná kniha, kterou nechává sám a na vlastní náklady vytisknout. Když kniha vyšla, bylo Rimbaudovi stále teprve devatenáct let. Přesto je to jeho oficiální rozloučení s poezií, i když pravděpodobně ještě v roce 1874 napsal některé básně sbírky Iluminace. Rimbaud se vydává na cesty po nespočetných státech Afriky jako tulák, legionář, obchodní cestující, jako obchodník se zbraněmi. Umírá po amputaci nohy 10. listopadu 1891 v marseillské nemocnici na rakovinu kostí.

Verlaine chce ve vězení začít „nový život“, vrací se ke katolictví, ale jeho základní touhy se nemění. Roku 1883 zveřejňuje bez vědomí Rimbauda, toho času žijícího kdesi v Africe, jeho poslední sbírku Iluminace a činí jej tím v literární kultuře Francie dodatečně známým jako velkého autora. V roce 1886 donutí Verlaina bolestivý revmatismus požádat o přijetí do nemocnice, odkud několikrát utíká. Sepsal několik dalších sbírek, našel si novou družku: v září 1887 se setkal s Philoménou Boudin, známější pod jménem Esther. S touto ženou, která ho většinou jen využívala, strávil s přestávkami sedm let. Opouštěly ho síly, byl v depresi, pomýšlel na sebevraždu, vysílila ho neléčená chřipka, dostal jaterní záchvat a následně i zápal plic. 10. ledna 1896, obklopen několika svými přáteli, zemřel.

Divoký a smutný příběh, který jsme vám nabídli, by neměl zakrýt fakt, že Paul Verlain i Arthur Rimbaud (především on) byli zlomovými autory, kteří ovlivnili osud moderní světové poezie. Ukázky z jejich tvorby přinášíme v překladech Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína a Vladimíra Holana.

Paul Verlaine

Bělostný měsíc

Bělostný měsíc
svůj bledý jas
rozlévá v lesích,
je slyšet hlas,
jak listím padá…

Ó měj mě ráda!

Nad tůní vrby
ladí svůj stín
v zrcadle hlubin,
hlas bolestín
v nich větrem kvílí...

Sněme v tu chvíli!

Nesmírné, něžné
utišení
s oblohy hvězdné
jako mžení
měsíčné, bílé…

Jak vzácná chvíle!

Píseň podzimní

Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotónní.

Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.

A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.

Západy slunce

Něžný soumrak sluší
polím bez vánku,
a žal stoupá v duši
z tichých červánků,
a žal zpívá duši,
divno – ve spánku
sotva sebe tuší,
tišší červánků.
Přelud za přeludem
tančí ze spánku,
rdí se něžným studem
tichých červánků,
na pobřeží rudém
tichem bez vánku
tančí z červánků
přelud za přeludem.

Žena a kočka

Se svou si kočkou pohrává;
a je to divukrásné zříti,
jak potmě tlapka bělavá
se s bílou rukou v půtce chytí.

Své ostré nehty – ohava! –
ty hladké acháty, jež svítí
břitkostí nožů, schovává
pod rukavičkou z černých nití.

I druhá úlisně se dívá
a broušené své drápy skrývá,
než ďábel nespí v žádné z nich…

A v budoáru stinné šero,
kde zvoní její vzdušný smích,
žhne fosforových bodů čtvero.

Artur Rimbaud

Samohlásky

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,

zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.

U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;

O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
– O, modrý paprsek jejího pohledu.

Má bohéma

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.

A já jim naslouchal na kraji u silnice
za dobrých večerů při svitu večernice
a rosa stékala mi zvolna po čele,

když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

Hledačky vší

Když čelo dítěte při dlouhém usínání
se krčí bázlivě před snem jak před mukou,
tu k jeho loži se dvě velké sestry sklání
s nehtíky ze stříbra, jež svítí na rukou.

A posadí si je u otevřených oken,
kde koupá modrý vzduch svou květinovou směs,
a vjedou prstíky do jeho těžkých loken,
jež kropí drobný déšť, když zachvěje se bez.

A dítě poslouchá zpěv bázlivého dechu,
z nějž voní rostlinný a zlatožlutý med
a který přeruší vždy při kratinkém vzdechu
hvízdnutí drobných slin anebo polibek.

Slyší, jak skládají lem černobrvých víček
ve vonných mlčeních při častém mrkání,
když vraždí malou veš pod nehty královniček
s netečnou rozkoší a bez slitování.

Tu víno lenosti v něm propuká a vzpění,
vzlyk lkavých harmonik, jež třeští po hráči:
dítě cítí, jak při každém pohlazení
prýští a umírá v něm touha po pláči.

Spáč v úvalu

Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka,
vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár.

Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí,
spí s ústy dokořán v modravé řeřiše,
pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
až na zem do trávy, kde leží na břiše.

Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce,
jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce.
Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok!

S nehybným chřípím spí za rosy, která studí,
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.

Archiv, časopis Krásná 2009