Periferie často tou nejúrodnější půdou

Řadí se k nejvýznačnějším pražským koncertním scénám a galeriím, kde v sálech „velké galerie“ a v „malé galerii“ v přízemí probíhají výtvarné výstavy. Kromě toho jsou zde pořádány koncerty, divadlo a další akce. Na jejich zajišťování se bude mimo jiné podílet nová kurátorka tvrze Helena Blašková.

Jaké jsou vaše záměry v galerii?

Výběrové řízení na pozici kurátora bylo vypsáno s tím, že se bude částečně měnit koncepce galerie. Předem byly dány určité požadavky a záměr směřovat její náplň k současnému umění a malbě s kritickým pohledem a přesahem do jiných médií. Z toho vycházejí i moje plány, v nichž bych tyto vize chtěla naplnit. Konkrétně, ráda bych jednotlivé výstavy stavěla více konfrontačně, ať v rámci porovnání témat, stylů, technik a podobě nebo i střetnutí dvou protikladných osobností. Harmonogram bude ovlivněn i přechodem galerie z částečně polokomerčního provozu na nekomerční, což se, doufám, plně podaří.

Už máte zkoncipovanou první výstavu?

Do konce letošního roku a částečně i na začátek příštího rok jsou výstavy již domluvené, kurátorsky jsou ještě vedeny mým předchůdcem Milanem Martiníkem. Osobně bych ráda začala výstavou Martina Meinera, který byl mým profesorem na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. Nejen svojí tvorbou, ale i životem jde o osobnost zajímavou a ojedinělou, pro diváky určitě atraktivní. S potěšením mu takto vzdám hold. Ráda bych také dala prostor Petru Písaříkovi, nebo Václavu Stratilovi, na které Praha, podle mého názoru, s větší výstavou stále zapomíná.

Jak se dnes daří mladým umělcům?

Myslím si, že je to jako v každé jiné sféře, že jde o směs štěstí a poctivé práce. Sama jsem vystudovala malbu, ale během studií jsem si vyzkoušela i ostatní obory. Po absolvování studia jsem pracovala v galerii zaměřující se na fotografii, v Ateliéru Josefa Sudka. Vedla jsem ji necelé čtyři roky a dostala jsem se tak do uměleckého provozu z druhé strany, kurátorské a produkční. A tak jsem se přirozeně začala víc a hlouběji zajímat o umění těch druhých a přestávala mít čas na své věci.

To je docela škoda?

Částečně možná ano, ale stejně tak jako k tvorbě patří zaujetí a určitá sebestřednost, patří k ní i odstup a altruismus. Tahle doba pro mě vlastně byla příjemným oddechnutím od sebe sama. Poslední dva roky jsem byla na volné noze a s jinými galeriemi jsem spolupracovala už jen externě a mohla se tak více vrátit k vlastní tvorbě. Snad se mi to zase daří. Po několika letech strávených s fotografií pro mě práce na tvrzi představuje období návratu ke kořenům.

Pro širší veřejnost je malba asi snáz uchopitelná než například konceptuální umění. Na druhou stranu je ale malba klasické médium, které má proti fotografii, novým médiím a různorodým konceptům za sebou dlouhou historii. A tu je lépe znát, protože jinak si lehce spleteme kýč s kvalitou.

Co pro vás práce v Chodovské tvrzi představuje?

Na Jižním Městě jsem vyrostla, ale možná poprvé v životě mám pocit, že skutečně dělám něco prospěšného pro místo, kde bydlím. Život v Praze je poněkud anonymní, a i když se aktivně zapojíte do kulturní vřavy odehrávající se většinou v centru, při návratu na městskou periferii zároveň cítíte, že vystupujete ze světla ramp a stáváte se jakoby nedůležitými. A přitom jsou periferie často tou nejúrodnější půdou, kde vznikají nové styly, směry, žánry, které se později stanou hlavním proudem. Jižní Město ale naštěstí v posledních letech kulturně ožilo a já bych chtěla svojí troškou přispět do mlýna. Tahle práce je pro mě výzvou, stejně jako v Ateliéru Josefa Sudka musím respektovat tradici a historii místa, ale zároveň si ji jako místní obyvatel dovolím i zcela netradičně oživit a přesáhnout.

Budete si vybírat autory sama?

Byla jsem vždycky zvyklá si je vybírat sama a vytvářet harmonogram poctivě tak, aby to dávalo smysl a logiku, aby se výstavy navzájem nepoškozovaly. Ráda bych v tom pokračovala. Kvalita výstavního programu je samozřejmě vždy dána osobním vkusem a jakýmsi profesionálním vhledem a názorem toho kterého kurátora, ale nakonec jde také často o schválení programu uměleckou či jinou radou. Každopádně každé doporučení uslyším ráda. V plánu mám zařadit i zahraniční autory a výstavy, které odhalí mezinárodní paralely současného umění a programu tak dodají na kvalitě.

Pravidelně se v tomto objektu konají i koncerty…

Ano. Hudební program je zaměřený spíš konzervativně, na vážnou hudbu, šansony, lidové písně… Nicméně v kontextu s galerií bychom ho rádi rozšířili trošku netradičním způsobem. Jako doprovodný program k výstavám uvažujeme o koncertech umělců a kapel, jejichž jádro tvoří právě výtvarníci. Samozřejmě že ke každé dobře fungující galerii patří i animační aktivity pro školy, děti, ale třeba i seniory. Tady máme výhodu, že naše občanské sdružení zaštiťuje ještě provoz KC Zahrada. Edukační aktivity se tak budou prolínat a doplňovat s tímto centrem.

Archiv, časopis Krásná 2010