Jaromíra Hüttlová psala a snila

Jaromíra Hüttlová od dvacátých do poloviny čtyřicátých let 20. století vydala asi sedmdesát knih. V Lexikonu české literatury se o jejím díle dočteme, že je příkladem zábavné konzumní četby s výchovným posláním, určené především dospívajícím dívkám a dětem, ale též dospělým ženám.

Jaromíra, rodným příjmením Eliášová, zdědila talent po otci Tobiáši Eliášovi-Tisovském, rodáku z Tisové, kousek od Vysokého Mýta. Tento vystudovaný chemik, povoláním státní úředník, jehož na reálce učil Alois Jirásek, zaznamenával hlavně poutavé obrazy z říše zvířat a rostlin. Posílal je Svatopluku Čechovi do Národních listů, ale vycházely i knižně. Jeho potomci se rovněž věnovali ušlechtilým koníčkům. Najdeme mezi nimi syna Oldřicha, asyriologa a egyptologa, znalce kabaly a okultistu, vnuka Mojmíra, geologa a amatérského astronoma, po němž je pojmenována planetka, jakož i gymnazijní profesorku Miloslavu, autorku vyprávění o příhodách Odysseových a o Cidovi, španělském národním hrdinovi.

Už na univerzitě se vdala

Paní Jaromíra, narozená v Táboře ve znamení Štíra, vyrůstala se třemi sourozenci – Miloslavou, Oldřichem a Mojmírem. Osvícení rodiče dopřáli dětem vysokoškolské vzdělání, i dcerám. Vzácná výjimka. V roce 1904, kdy žákyně Eliášová začala chodit do Minervy, měla česká univerzita za sebou teprve devět promocí dívek! Po maturitě na Akademickém gymnáziu se zapsala na německou univerzitu, aby perfektně zvládla jazyk. Za rok po sňatku s německým praporčíkem PhDr. Willym Hüttlem, v prosinci 1916, obhájila doktorát a přivedla na svět dceru Editu. Po vzniku republiky dál nasávala vědomosti, odevzdávala písemné práce na české univerzitě, porodila syna Pavla a získala aprobaci pro němčinu a latinu.

Aby toho neměla málo, hned v roce 1919 vydala učebnici pro německé děti: Učte se česky. Lze hovořit o státotvorném činu. Tři miliony Němců se najednou ocitly ve státě s českým úředním jazykem. Už ve svém prvním prezidentském projevu T. G. Masaryk řekl: „Přál bych si, aby naši Němci pracovali s námi…“ Jaromíra Hüttlová jim podala přátelskou ruku.

První manželství se nepovedlo

Doma se mluvilo dvojjazyčně, s tím rodina neměla problém. Nelze však mluvit o harmonickém manželství. Po dvaceti letech se Hüttlovi rozvedli. Druhý svazek s Josefem Rybkou, ředitelem gymnázia ve výslužbě, byl pro paní doktorku šťastnější. Kromě vyučování překládala, publikovala články, črty, fejetony a vydávala učebnice němčiny a francouzštiny. Nemohla žít bez psaní. Hüttlovi bydleli na Vinohradech, nejdéle na náměstí Jiřího z Poděbrad. Ovzduší úřednických, živnostenských a podnikatelských rodin, výstavných činžáků, zelených parků a chudých dvorků zvolna přecházelo do jejího pera. Ve třicátých letech vydávala i pět knih ročně a k tomu reedice. Taková česká Hedwig Courths-Mahlerová, která o třicet let dříve psala o komtesách a hrabatech. Její příběhy se za rozkvětu němého filmu uplatnily na stříbrném plátně, autorka zbohatla a pořídila rodině několik nemovitostí.

Hubená a tučná léta

Jaromíře Hüttlové chyběl vztah k penězům, ale také jich nikdy neměla nadbytek, z prodeje knih dostávala malé procento. Dovedla se přizpůsobit hubeným létům právě tak jako v tučných letech bez počítání utrácet peníze. Šetřit neuměla, peníze pro ni nebyly měřítkem hodnot. Příkladem toho byl rodinný výlet do Nelahozevsi, výlet za „babím létem“, na nějž zanechal vzpomínku syn Pavel. „Matka mě i sestru naložila po nedělním obědě do taxíku a celý výlet tam i zpět jsme absolvovali takto velkopansky. A hlavní zážitek? Především listnaté stromy, zářící v pozdním podzimním slunci nevyčerpatelnou paletou barev.“ Dojmy z krajiny a z rozhovorů s dětmi možná využila v dalších románech. Vycházely v edici Červená knihovna ve vydavatelství Rodina, také u proslulého J. R. Vilímka, nejvíc však u G. Voleského, učebnice v Melantrichu, A. Neuberta a jiných. Vyučovala na pražských gymnáziích a dvakrát ji propustili. Poprvé za takzvané druhé republiky, kdy vdané ženy musely uvolnit místa mužům ze zabraného pohraničí. Podruhé když se po únoru 1948 gymnázia rušila a musela přejít na nižší stupeň.

Na všechno znala odpověď

Na samém počátku padesátých let učila češtinu na I. střední škole Za Zelenou liškou. Žákyně ji oficiálně znaly jako profesorku Rybkovou, ale mezi sebou si špitaly: „To je Hüttlová, ta spisovatelka.“ Kráčela od tramvaje číslo 3, 13 nebo 14, prošla železnými vraty na školní dvůr, třináctileté žáby se uctivě rozestupovaly, a pokračovala špalírem až ke dveřím do budovy. Ještě s větší chutí, díky knihovnám svých matek, pak hltaly její románky.

Kolovaly z ruky do ruky, tajně, jako výplod buržoazní literatury byly totiž na indexu. Tehdy učila češtinu, bez aprobace, zato dokázala jazyk používat. Měla široké znalosti. „Na všechno znala odpověď. Ještě dlouho během školních studií jsem nemusela používat slovníky. S laskavostí profesorky zvyklé na sebenaivnější dotazy žáků mi vysvětlovala děje světa,“ vzpomínala vnučka Jaromíra.

Knihy většinou končily svatbou

Hrdinkami jejich knih byly dětinské primánky, slečny ze septimy či oktávy, někdy vdané zklamané ženy, které se dokázaly postavit na vlastní nohy. V jejím románovém světě se nevyskytovalo násilí, brutalita a vulgárnost. Hrdinky měly smysl pro čest, poctivost, spravedlnost, jiskřily vtipem, připravovaly se na dráhu právničky, herečky, lékařky, ale také čekaly na velkou lásku a štěstí. Ke konci se objevil kandidát na ženicha, o něco starší, z dobré rodiny a hmotně zajištěný. Sotva odmaturovaly, zázračně v sobě objevily talent pro kuchyň a domácnost. Sama spisovatelka tímto nadáním neoplývala, ani o ně nestála. „Byla emancipovaná. Nikdy jsem neslyšela, že se mám brzy vdávat, hlavně mluvila o vzdělání,“ upamatovává se její vnučka Zuzana Posejpalová. Po babičce zdědila hlavně lásku ke knihám.

Od skutečnosti utíkala do snění

V roce 1951 Jaromíra Hüttlová odešla do penze. Její knihy se nevydávaly, pouze několik starších titulů vyšlo na Slovensku. Soukromě vyučovala jazyky. „Udržovalo ji to v kondici, a hlavně ji těšil kontakt se žáky. Vypadala vždy trochu svátečněji, v dlouhých domácích šatech a se stopou pudru na tvářích. Jeden z návštěvníků se však od ostatních lišil. Přicházel muž v dlouhém koženém kabátě a babička výstražně říkala – to je tajný! Představil se jako Smutný. Celá předsíň, kde nechával svůj kabát, byla cítit kůží a tabákem,“ vyprávěla před lety vnučka Jaromíra Hüttlová.

Úspěšná autorka dívčí četby neměla s politikou nejlepší zkušenosti. Za nacistické okupace ji krátce vyšetřovalo gestapo pro zdánlivou urážku „vůdce“. V jedné z knížek, vydané těsně před Mnichovem, si spisovatelčin dětský hrdina ztotožnil představu Hitlera s černokněžníkem a byl malér. Pak rodinu postihla tragédie. Bratr Oldřich zahynul v roce 1941 v Osvětimi, sestra Miloslava zemřela v roce 1942 předčasně a zcela zbytečně vinou zanedbané lékařské péče a bratr Mojmír zemřel v červnu 1945 na následky věznění v Terezíně. Jaromíra Hüttlová psala spíš pro vlastní radost, psala rychle a snadno. Její potomci se domnívají, že plýtvala svým talentem: „Celý život prožila v jakémsi mimořádném vypětí, ve vyšší tónině, reálný svět a svět jejích literárních hrdinek jí splývaly, prolínaly se, chránily ji před tvrdými nárazy skutečnosti. V tom druhém světě vládla harmonie, štěstí, splňovaly se sny…“ Za vše mluví názvy jejich románů: Alenčina láska, Děvče mých snů, Nebojácné oktavánky, Trest za manželství, Diplomatka Karla, Dobytí života, Anka se rozhodla, Dáša, pražská studentka…

Občas je zahlédneme v antikvariátech.

Psaní, kterému věnovala téměř všechen volný čas, pro ní bylo asi třináctou komnatou. V ní si tvořila svůj svět, odtržený od reality, i od vlastního života.

Zuzana Posejpalová, vnučka Jaromíry Hüttlové

Archiv, časopis Krásná 2007