Olga Sommerová: Nemám sny. Mně se nic nezdá (2. díl)

Hodně se v současné době mluví o nástupci Václava Klause na prezidentském postu. Koho byste v této funkci ráda viděla vy?

Představuju si někoho mladšího, než jsou ti, kteří jako možní kandidáti cirkulují médii. Například Šimona Pánka, ředitele Člověka v tísni. Tato obecně prospěšná společnost vykonala už tolik práce pro náš svět, a to práce poctivé, záslužné a nezkorumpované. Takovému člověku, který řídí společnost, která se stará o lidská práva nejen u nás, ale i v zahraničí, bych svěřila tuto zemi, nikoliv zkompromitovaným politikům.

Dokázala byste si představit za prezidentku i ženu?

Samozřejmě že bych chtěla prezidentku. Naší jednopohlavní vládě by jistě slušela.

V letošním roce se volil nový ředitel České televize. Co říkáte na nového ředitele Petra Dvořáka? Přála jste si na tomto místě někoho jiného?

Mým kandidátem byl režisér a producent Fero Fenič. Člověk z branže, který úspěšně vedl společnost FEBIO, která pozdvihla v devadesátých letech český dokumentární film. Je to nejnápaditější člověk, jakého znám. A znám ho už čtyřicet let, na FAMU jsem s ním studovala v jednom ročníku. Na druhém místě mého žebříčku byl Petr Dvořák. A tím tento můj žebříček končil.

Jak vnímáte současnou tvorbu veřejnoprávní televize? Chybí vám zde něco?

Jsem ráda, že veřejnoprávní televize existuje. Kdyby tomu tak nebylo, používala bych televizi jenom jako monitor pro promítání DVD. Televizi veřejné služby si platí občané, proto by z podstaty měla být absolutně nezávislá na politicích i na komerčních tlacích. Chybí mi větší odvaha v tvorbě, alternativní kultura, dravější publicistika i větší invence ve vzdělávání. Jako dokumentaristce mi chybí větší zájem o dokumentární filmy. Ten zájem se vyjadřuje penězi a invenční dramaturgií. Chybí mi větší podíl původní dramatické tvorby, pružnější reakce na dobové společenské trendy. Vadí mi podbízení se divákům v plytké zábavě, kterou saturují komerční televize. Líbilo by se mi, kdyby ČT byla takovou BBC. Ale jsem České televizi vděčná za to dobré, co činí, za to, že její zaměstnanci jsou snaživí, i za to, že tam můžu vydávat svá dokumentární poselství.

Jaký názor máte na současné „nekonečné“ české seriály?

V tom vám nemůžu sloužit. Neznám ani minutu žádného seriálu na veřejnoprávní ani komerční televizi. Svým životním časem skrblím, čím dál tím víc. Dívám se výběrově jen na filmy.

Přečetl jsem si o vás, že se považujete za feministku. Jaké je podle vás v současné době postavení žen v České republice?

Já se nepovažuju, já jsem feministka a jsem na to hrdá. Kdyby skutečně existovala rovná práva žen a mužů, nemusela bych být feministkou, tedy člověkem, který usiluje o svobodu a demokracii pro všechny, pro ženy i muže rovným dílem. Současné postavení žen se mi jeví tristním. Jsem přesvědčená, že po rasantním nástupu feministických myšlenek a následném tlaku na tvorbu proženských zákonů, který se nastartoval deset let po revoluci, se na ženskou rovnoprávnost opět pozapomnělo. Důkazem je česká jednopohlavní vláda, která je nejen evropskou, ale i světovou raritou.

Čím podle vás nejvíce strádá česká společnost?

Dostojevskij v Bratřích Karamazových říká: „Není-li Bůh, vše je dovoleno.“ My jsme křesťanská společnost, ale většina společnosti se božích zákonů zřekla. A pro tu většinu neplatí: nepokradeš, nezabiješ, miluj bližního svého. Česká společnost strádá tím, že si neváží sebe sama.

Můžete prozradit něco o svých dětech? Vypadá to, že jdou ve vašich šlépějích...

Můj syn Jakub a dcera Olga vyrůstali ve filmařské rodině, táta byl dokumentarista a máma byla dokumentaristka, a tak, jako když táta byl kovář, syn byl kovář, naše děti se staly filmaři. Byly vychovávány skromně. Moje výchova spočívala v přesvědčení, že děti potřebují jenom jídlo a lásku.

Jaké máte koníčky, záliby? U čeho si nejlépe odpočinete?

Když se ptáte na koníčky, tak na chalupě má soused koně a za nima chodím s chlebem a jablky. Můj jediný odpočinek je spánek, chůze a čtení. Odpočinku jsem v životě moc nedala, tuto dovednost jsem si neosvojila a pořád zápasím s představou, že se to jednou naučím. Možná v hrobě.

Vypadáte stále báječně. Jak o sebe pečujete?

Já o sebe nepečuju, já žiju, jak umím. Moje jediná péče o pleť spočívá v tom, že umím spát.

Přesto, bojíte se stáří?

Chtěla bych, abych měla na stará kolena tolik sebereflexe, že se nebudu dopouštět mnohomluvnosti starých žen, nebudu se opakovat, budu navždy bystrá a chápavá a budu rozumět všem nepochopitelným výstřelkům současné kultury. Nebudu se divit, že svět je jiný, než byl za mého mládí, budu fandit mladým klukům a holkám, že jsou na tom lépe než kdysi já. Nebudu svým dětem říkat – já vás nechci obtěžovat. Naopak, já je budu obtěžovat, budu vyžadovat úsluhy, které se zdaleka nevyrovnají tomu, kolik energie a lásky jsem do nich během celého svého aktivního života vložila.

Věříte na mayská proroctví o konci světa?

Mě konec světa vůbec nezajímá. Maximálně mě zajímá můj konec, což je pro mě taky konec světa. Bude mi líto, že až umřu, moje milovaná Praha si tady bude stát dál, hospody budou dál hučet veselím a alkoholem, divadla a kina budou dál hrát a bude jaro, léto, podzim, zima, a já už nebudu.

Inspiruje vás toto téma k zamyšlení se nad smyslem své existence i života jako takového?

O tom já přemýšlím každé ráno, když jdu se psem po letenské pláni a koukám dolů na svou rodnou Prahu. Smysl své existence jsem už dávno pochopila a věřím, že do konce svých dnů pochopím ještě mnohem víc.

Archiv, časopis Krásná 2011, Fotografie: Unsplash