Lukáš Lindner bere, co mu osud dává (1. díl)

Dřív, než jsem stačila zazvonit na zvonek u bílých dveří, otevřel mi usměvavý urostlý mladý muž a zavedl mne do svého ateliéru. Hýří to tu květenou i zvířenou: hned naproti dveřím je obrovské akvárium, na stolku bíle září velká orchidej, za prosklenou stěnou na verandě přímo opulentně kvete spousta růžových rododendronů a vejde se tam i dvoumetrový košatý strom. Mezi nádhernými dlouhými róbami hodnými pařížské haute couture cvrlikají malí vesele poletující ptáci ve velké voliéře. „To jsou sýkorky?“ ptám se. Lukáš Lindner mne zasvěceně poučí: „Ne, to jsou tropičtí ptáci z Austrálie, amadina gouldové, ale jsou sýkorkám skutečně hodně podobní, je to čeleď astrildovití pěvci.“ Jsem překvapená! Myslela jsem, že budu dělat rozhovor s proslulým návrhářem! Nespletla jsem si dveře? Lukáš Lindner se usmívá.

Moje láska už od dětství – hned po umění – byla příroda. Tuto zálibu ve všem, co leze, plave, lítá a roste, mám po tatínkovi. Dědeček byl bankéř, a tak mohl dopřát svým dětem dobré vzdělání. Jako dítě jsem chtěl být zoologem. Znal jsem latinské názvy každého ptáka i každé květiny a něco z toho si pamatuji dodnes. Po tatínkovi mám ale i umělecké nadání. Pocházím z renesanční rodiny, kde se tvořilo, psalo, zpívalo a četlo o umění – prostě se dělala spousta věcí spojených s kreativitou. Já jsem pořád ležel na podlaze uprostřed tužek, pastelek, barev, papírů – a od malinka jsem kreslil zvířata, kytky, všechno možné. Ve čtyřech pěti mě naši vrazili na lidovou školu umění a já jsem v sobě budoval umělecký mozek. Dělal jsem to tak vášnivě, že jsem si v pěti letech propíchl tužkou patro.

To strhující zaujetí vám určitě zůstalo! Vy jste pak vystudoval prostějovskou oděvní průmyslovku – jak jste tam se svým spontánním tvůrčím nastartováním obstál?

Prostějovská průmyslovka vás naučila nejen teorii, ale i praxi: jak se např. narýsuje střih na dámské šaty, jak se ty šaty ušijí, jak se v dílně vyrábějí. Jenže ty školní šaty měly vždy základní nejjednodušší střih – a to mě silně nebavilo. Já už jsem v prvním ročníku třeba uměl dvouvýpustkovou kapsu a ta se učila až ve třetím ročníku. Základ tam sice byl, ale nic moc pro člověka, který má ambice. Profesoři se drželi osnov, bylo určité zadání – a Lindner samozřejmě vždycky šel proti proudu. Já jsem ještě maloval a kreslil, a dokonce i psal zvláštní, temnou, dost depresivní a nerýmovanou poezii, ale jen do šuplíku. Moje profesorka literatury zasedala v porotě literární soutěže pro moravský kraj a dlouho mne nutila, abych jí nějaké své texty přinesl. A jednou seděl tatínek u kafe a četl si noviny – a z nich se dozvěděl, že jsem vyhrál první místo v kategorii od 16 do 18 let! To bylo překvapení pro všechny, nejvíc pro mne!

Pokračujete ještě ve psaní?

Teď už na psaní ani na malování či kreslení nemám čas. Dokonce ani módu neskicuji, protože nemám šanci, že by mi někdo u nás vyrobil daný dezén přesně podle mých představ: v Čechách už na to nejsou továrny a nikdo vám nevyrobí 10 metrů speciální látky. To si mohou dovolit jen špičkoví světoví návrháři.

Jakým způsobem tedy navrhujete?

Mám dva způsoby tvorby: první vychází ze základní představy, např. tvar šatů a výstřihu, typ à la padesátá léta – a pak hledám vhodný materiál. Preferuji ale druhý způsob: aranžování! Miluji látky, rád si s nimi hraji a vychutnávám je, vidím přesně, komu budou nejlíp ladit. Podívejte se třeba na tenhle lehounký mušelín s fialovými liliemi! Lilie mne fascinují! Stoupnu si k figuríně a začnu tam píchat špendlíky…

Jak jinak než s obrovským zaujetím! Přímo vás vidím, jak se při tom vyřádíte! Jak to prožíváte! Vaši klienti z vás musí být nadšení!

Já mám přímo „milenecký“ – samozřejmě platonický! – vztah se svými klientkami! Naprosto mi důvěřují! Znám ženy díky své profesi natolik, že bych mohl radit všem mužům! Nejdřív si s nimi popovídám, je to takový psychologický vstupní pohovor, ve kterém používám svoji intuici, zákazníka otipuji a odhadnu co a jak. Přijde za mnou třeba dáma, která tvrdí, že nesnese fialovou, že by ji na sebe v životě nevzala. Já to ale vidím jinak: obléknu jí fialové šaty a ona najednou stojí před zrcadlem jako opařená. Poradím i účes a make-up. Mám tým lidí – kadeřníka, vizážistu.

Trávím se ženami většinu svého času!

Vy ale i pro muže navrhujete úžasné modely, dokonale je cítíte! Viděla jsem pánské modely z vašich přehlídek – skvost!

Nás oděvní návrháře spíš živí zakázka, neživí nás ani obchůdky, ani přehlídky – ty spíš závisí na sponzorech. Já mám privátní klientelu, své stálé klienty. Tady platí „Náš zákazník, náš pán“ v každém ohledu! Dnes si ale už klienty vybírám. Mě ten člověk musí bavit. Lidi mi to nechtějí věřit, ale kdyby mi zavolala známá osobnost a byl to protiva, tak pro něj nebudu dělat. Nestydím se říct: Nezlobte se, já nechci. I když by mi to třeba profesně pomohlo. A nesnáším vysavače energie, věčné stěžovatele a nespokojence.

Jak se liší mužský přístup zákazníků od ženského?

U chlapů je to horší než u žen. Jsou dva typy: jedni přesně vědí, co chtějí – až překvapivě, což je u českých mužů velká výjimka: kultura oblékání je u nás katastrofa! Pak jsou chlapi, kteří něco chtějí, ale nevědí co. Většinou se ale ukáže, že chtějí vypadat jako Adonis –a nemají na to. Ale všichni mají jedno společné: nemají rádi zkoušení. Dneska je obrovský celosvětový trend: páni, kteří mají postavení i peníze, si nechtějí kupovat drahé konfekční obleky třeba od Armaniho šité v Asii, chtějí mít vlastního krejčího. Ve světě je to naprostý standard!

V čem to vězí, že je to u nás jiné?

Lidi u nás většinou nemají pro oblečení cit. Klidně si vezmou ke smokingu černý motýlek místo bílého. Chlapi – ale i ženy – by měli chodit na nějaké kurzy odívání. Některé firmy mne už o něco takového požádaly.

Archiv, časopis Krásná 2011