Láska až za hrob
Všichni věříme nebo chceme věřit, že láska na celý život existuje. Ano, i skeptici a pesimisté, drsní chlapi i neústupné ženy potichu sní o vztahu důvěry, podpory, pochopení. A občas se i zadaří. Po velkém zamilování, sexuální bouři, vystřízlivění, po bitkách nejen o špinavé ponožky a záchodové prkénko, po krizích a usmiřování to přijde. Víra v toho druhého, intimita, jistota mezi dvěma lidmi. O to brutálnější musí byt konec. Smrt jednoho. Jak jít dál a kudy se rvát růžovými šlahouny?
Otec >> My s Růženkou jsme to spolu „nevydrželi“, my jsme spolu byli a žili. Růženka je, vlastně byla, báječná ženská. Krásná, inteligentní, hodná a vůbec správňácký parťák do života.
Ona >> Škoda jen, žes na to přišel až teď. Pamatuju si i hodně zlý časy, když jsi na ni nebyl hodnej. Nechme to, neexistuje slovo, co by řeklo, jak veliký smutek, bolest, úzkost a samota po mamince zůstaly. No tak, máš ještě nás. I já i brácha tě potřebujeme. Sice si už žijem svůj život, ale pořád jsi náš táta. Maminka nám bude chybět furt, ale nebreč, víš, že jsem povahou celá ona. Otec >> Cítím obrovský smutek, stydím se za sebe. Je to měsíc, co umřela, a já furt nemůžu spát, jíst, je mi zle, hrozně. Moc jsem jí ublížil. Cítím se tak sám. Vyčítám si, co všecko jsem udělal vůči ní špatně. Já jsem měl umřít. Ona tu měla zůstat, vy jste ji měli raději než mě. Víc ji potřebujete.
Ona >> Ježkovy oči! Ať tě taková kravina už víckrát nenapadne. Prostě se to tak stalo, je to osud. Že ty chceš, abychom tě utěšovali, viď? Jsi táta, náš jediný. Vzmuž se, musíme vydržet. Ten nejkrutější smutek pomine, je to sice blbá fráze, ale bude líp. Musí být. Máme tebe, ty máš nás. Doufám, že tě nenapadne přivést si sem nějakou ženskou.
Otec >> Nedokážeš si představit, jak moc trpím, jak moc jsem sám. Moc sám. Vy na mě kašlete, nezajímám vás. Ignorujete mě, jsem vám ukradený. Už jsem si dal i inzerát do seznamky na netu.
Ona >> Ne, to snad není možný! Vždyť to není ještě ani dva měsíce a ty si domlouváš rande? Jakže? Ignorujeme? To snad ne. Dobře víš, že brácha bydlí daleko, dělá, co může. A já jsem na neschopence, vždyť víš, že jsem byla v nemocnici s otřesem mozku po tom nešťastném pádu. S bráchou se snažíme, ale pochop. Jsme smutní, vždyť nám umřela maminka.
Otec >> Ale jo, proto potřebuju někoho u sebe. Někoho milého a hodného. Jenže ty ženské ze seznamky jsou divné. S kolegyněmi si mám aspoň o čem povykládat, pokecat. Potkal jsem se se čtyřma a s ani jednou jsem si neměl o čem povídat. Natož něco víc.
Ona >> Tati, jak se můžeš zamilovat poté, co umřela maminka. Jsem tvoje dcera, nemám co řešit tvé milostné eskapády, ale věř, že je moc brzo, abys měl někoho rád. Zvlášť teď, jak jsi nešťastný. A prosím, ani mi to neříkej.
Otec >> Pamatuješ si maminčinu kamarádku Petrušku? Ta se mi moc líbí, je na mě hodná, je mi s ní hezky. Ovšem nějak se bojí, co na to řekneš ty.
Ona >> Ty to nechápeš, viď. Já teď žádnou ženskou na maminčino místo nevezmu. Pro mne je maminka jen jedna. Říká se: Když umře otec, umřela hlava rodiny. Když umře matka, umřelo všechno.
Otec >> Jestli mne odmítne, budu ještě nešťastnější, budu chtít umřít. Musíš mi pomoct. Zavolej jí, řekni, že je to v pořádku, když spolu chodíme na procházky, na víno a tak. Prosím. Potřebuju ji. Nezvládnu to bez ní. Mám ji rád.
Ona >> Asi jo. Vidím, že jsi s ní pohodě. Domluvíme se na neutrálním stavu. Nebudu se k tomu vůbec vyjadřovat.
Jak jít dál růžovým sadem, když ten druhý svou cestu už zakončil? Máme se prodírat a nechat si rvát kůži ostny a doufat, že vykoukne slunko a cestička se stane snad schůdnější a my snad silnější než dřív? Nebo se chytnout nejbližší ruky, ať nás jako převozník transportuje na schůdnou cestu, a teprve pak zkoumat převozníka?
Archiv, Krásná paní, Fotografie: Julia Kadel, Unsplash
