Karel Laštovka - Josef Jaroš
Měl spoustu koníčků. Tím největším bylo divadlo, neexistovala premiéra, na které by scházel. Miloval muziku, a především staré umění, zejména italské. Jet s ním do Itálie, to znamenalo prožít celý den v galerii, měl jsem z toho vždycky v hlavě naprostý galimatyáš. On měl obrovský přehled, velké znalosti. Jeho velkou láskou byla renesance a manýrismus.
Josef Jaroš
Do Salonu Laštovka v Mostecké ulici mě přivedl kamarád Zbyněk Pohlídal v roce 1971. Seznámil jsem se nejen s Karlem, ale také se všemi jeho skalními přáteli – namátkou se mi vybavuje Hana Hegerová, Dana Vachtová, Kristián Suda, Ladislav Fuks, Petr Zámostný... V té době už byly tyhle večírky proslulé, Karel je začal pořádat dávno předtím v přízemním bytě ve Vrtbovském paláci, kde bydlel do roku 1968, kdy byt vyměnil za větší v Mostecké ulici.
Karel byl velký gurmán, miloval italskou kuchyni, zvláště špagety carbonara, které mohl jíst denně. Zato já jsem je nemohl několik let ani vidět, protože jsem se jich prostě přejedl. Tehdy navíc nebyly špagety k dostání, a tak nám je vozila Olga Schoberová až z Ameriky, Jaroslav Toť je zase pašoval z NDR. Pili jsme k tomu víno. Ale žádné věhlasné značky, zpravidla Pražský výběr, tu a tam bylo k dostání moravské víno, ale to byl spíš zázrak. Pilo se zkrátka to, co bylo po ruce. Karel měl rád bílé víno, ale dopřál si ho až večer. Přes den nepil vůbec, první skleničku si dal až po páté.
Měl spoustu koníčků. Tím největším bylo divadlo, neexistovala premiéra, na které by scházel. Miloval muziku, a především staré umění, zejména italské. Jet s ním do Itálie, to znamenalo prožít celý den v galerii, měl jsem z toho vždycky v hlavě naprostý galimatyáš. On měl obrovský přehled, velké znalosti. Jeho velkou láskou byla renesance a manýrismus.
Asi třikrát se dostal během sedmdesátých let na stipendium do Itálie, jednou do Paříže, kde se kromě malování věnoval i módě. Pořídil si ty největší extravagance a bylo mu úplně jedno, jak v tom vypadá. Praha ho posléze pomlouvala, ale to ho netrápilo. Z Itálie si vozil barevné košile, miloval co nejšpičatější boty s tím nejvyšším kramflekem a kalhoty do obrovského zvonu.
Nebyl velký, měřil asi metr sedmdesát, byl štíhlý, nikdy nedržel žádnou dietu a nikdy neměl deko tuku navíc. Když se svlékl do plavek, všichni si mysleli, že sportuje, ovšem to on nikdy nedělal. Myslím, že sám sebe neobdivoval, nebyl do sebe zahleděný, spíš než on ho zajímali ostatní lidé. Byl nadaný empatií, uměl naslouchat. Neměl problémy s ničím, zbytečně nic nekomplikoval. Když ho napadlo jet k někomu na návštěvu, tak jel. Zavolal si taxíka a odjel třeba jenom v županu.
Politicky se nikdy neangažoval, ale nedá se říct, že by všechno šlo mimo něj. Bál se komunistů, což způsobila hlavně jeho matka Vlasta, která ho před nimi neustále varovala: „Karle, bacha na věc, bacha na ně!“ Bál se, že mu zakážou malovat.
Takové obavy měly své opodstatnění. Tenkrát byla vůbec divná doba. Člověk spoustu věcí sám nemohl ovlivnit. Nemohl se postarat například o prodej svých prací v zahraničí. Karel si například sehnal galeristu, který měl o jeho věci zájem, ale stejně je musel vyvézt zadarmo a pak čekat na nějaké vyúčtování. Několikrát na to doplatil a galerista mu pak jeho obrazy zapřel. Nic s tím nemohl udělat. Legálně bylo možné vyvézt obrazy pouze přes Artcentrum, které si nasadilo vlastní ceny. Když se Artcentrum rozhodlo, že obrazy pro zahraničí nejsou vhodné, tak to bylo neprůstřelné. Umělci nebylo nic platné, že někdo v cizině má o jeho obrazy zájem.
Karel nebyl křesťan, který by chodil do kostela a křižoval se, ale věřící byl. Věřil v osud, byl fatalista. Nikdy nebyl v nemocnici, netušil, respektive nechtěl tušit do své poslední chvíle, že to není s jeho zdravím dobré. Nelítal po vyšetřeních, občas se obrátil na některého kamaráda lékaře, aby mu dal nějaký prášek, nic víc.
Nebyl ranní ptáče, vstával v deset, v jedenáct, maloval hlavně po nocích. Byl schopný pracovat do ranních hodin, nenáviděl denní světlo při malování, většina jeho obrazů vznikla při umělém osvětlení, přes den maloval minimálně, takže nikdy netoužil po ateliéru se správně umístěnými okny. Tohle mu bylo úplně jedno.
Je zázrak, že objekty jeho obrazů si jsou vůbec podobné. Karel nechtěl nikoho zarmoutit. Nikdy nikomu nechtěl dělat bolest. Byl jsem u toho, když měl malovat baletku z pařížské opery. Přišla a svlékla se donaha. Její tělo bylo kost a kůže, vypadala příšerně, ale Karel ji namaloval krásnou. Bohužel jsem zapomněl, jak se baletka jmenovala, ale určitě dodnes ráda svůj portrét od Karla ukazuje, aby všichni viděli, jak byla krásná.
Byl pověstný tím, že nikdy neměl peněženku. Nebylo to proto, že by byl lakomý, ale peníze mu nic neříkaly. V Itálii si koupil brašnu, do které strkal peníze. Dokud v brašně byly, byl schopen platit za celou hospodu, za kohokoliv. Když došly, snažil se nějaké vydělat. Vždycky měl ale strach, že umře v bídě a chudobě. Ovšem šetřit, odkládat si na pozdější dobu, to neuměl. Nebyl rozhazovačný a nebyl ani chudobný. Nemusel šetřit na jídle a na pití, mohl si dovolit dovolenou, koupil si vlastní byt. Ale žádné úspory po něm nezbyly, všechno dokázal obratem ruky utratit.
Nejkrásnější jeho portréty vznikly, když maloval bez objednávky, když maloval lidi, které měl rád a jichž si vážil. Například Dana Medřická pro něho byla idol, už když studoval na střední škole. Tu vždycky chtěl malovat a opravdu ji maloval. A to zbožnění je na obraze vidět. Namaloval ji jako bohyni vystupující z mušle. Měli se vzájemně rádi, a když se Dana zamilovala a rozhodla se ještě jednou provdat, přišla za Karlem, aby se mu svěřila a probrala to s ním.
Galatíková, Hegerová, Turzonovová – to nejsou typické krasavice, ale jsou to zajímavé ženy, jimž něco vyzařuje z obličeje. Pěstěné krasavice maloval nerad. Říkával: „Holka, tebe když umeju, tak co zbyde?“ Chtěl malovat osobnosti a sám si je vybíral. Nikdy mu nešlo o obyčejný portrét, vždycky tam bylo něco navíc. Když třeba měl malovat Božidaru Turzonovovou jako Emu Destinnovou pro film Božská Ema, našel si fotografie Emy Destinnové z doby jejího mládí a rozhodl se pro kompromis mezi Emou a Božidarou Turzonovovou. Opravdu se mu to podařilo, v portrétu jsou obě – Ema Destinnová i její báječná filmová představitelka.
Karel byl velmi ovlivněn Salvadorem Dalím a na jeho portrétech je to vidět. Miloval šerosvit, velké detaily hlav. Chtěl člověka, jehož portrétoval, poznat osobně, pochopit ho. Sezení u něho, to nebylo jen malování, bylo to hlavně povídání.
Jeho obrazy, to jsou lidské příběhy. Tím je i například obraz, na němž je Bubulína, jak jsme říkali Evě Řepíkové, naší kamarádce. Její další přezdívka byla Miss katastrofa. Když u nás zazvonila, už plakala. Měla problémy s láskou, s penězi, v divadle. Karel ji měl rád, těšil se na ni a snažil se jí pomoci. Eva byla plachá, bála se života. Když Karel pozval ředitele divadla, aby jí to u něho vylepšil, vlezla si do koše se špinavým prádlem a odmítla vylézt.
U Karla měl otevřené dveře každý, kdo se hroutil, kdo měl problémy s láskou. Lidé riskovali i to, že to Karel rozkecá. Ale uměl neuvěřitelně trpělivě naslouchat a lidé odcházeli s pocitem, že jim Karel pomohl. Kdyby nebyl malíř, mohl by se živit jako psycholog. A byl by to určitě psycholog velmi dobře placený.
Itálie byla jeho velká láska, zbožňoval Benátky s jejich nostalgií, smradem a tenkrát zapomenutými galeriemi, byl tam opakovaně na začátku sedmdesátých let. Tehdy je ještě neobjevili turisté, neexistovaly fronty před galeriemi. Miloval Florencii, která je lemována nádhernými vilami, takovými hrádky, z nichž jeden patřil slavnému režiséru Luchinu Viscontimu a další jistému šlechtici, a především velkému milovníkovi umění. A tento člověk si jednoho dne přijel v chevroletu pro Karla a vzal ho k sobě na návštěvu. Karel byl ohromen, už když vjeli do garáže, protože ta garáž byla vlastně hrobka. Karel se dostal díky tomu do světa, který dříve neznal, a byl to pro něho výlet do říše snů. Imponovala mu vznešenost.
Byl obrovská osobnost a milovník krásy. Díky své osobnosti byl všude zván a nikde nehrál druhé housle. Mně bylo dvaadvacet, když jsem tam s ním byl, a nestačil jsem se divit. Když jsme byli pozváni na večírek, fascinovaly mě podpatky bot našeho hostitele, které byly podbité pravým zlatem. Dodnes je vidím před sebou.
Tehdy se nepořádaly komerční večírky, jaké známe dnes. Byly to večírky lidí stejné krevní skupiny. Takové byly i ty Karlovy pražské. Neřešilo se, jak je kdo bohatý, podstatné byly lidské duše. Nemluvilo se o penězích, nemluvilo se o autech, to se považovalo za neslušné. Jsem rád, že jsem něco takového zažil, a vážím si toho, že nám tehdejší přátelství vydržela. A Karel v sobě měl takovou sílu, že nás spojuje stále, i když tady už léta není.
Dneska by si na Karlovi smlsly bulvární plátky, žil opravdu netradičně. Manželky politiků a zbohatlíků by se určitě mohly přetrhnout, aby je Karel namaloval, ale já myslím, že by je nemaloval. Kdyby k němu přišel někdo s tím, že je spokojený a šťastný, a chtěl by obraz, určitě by ho to otrávilo. Neměl bezvětří rád, jeho zajímalo drama. Žil intenzivně, žil rád a nechal tady po sobě hlubokou stopu. Ve svých obrazech a v srdcích nás, kteří jsme ho milovali...
Archiv Krásná paní