Jsme jedné krve, ty i já…

Člověk a zvíře

Ledové doby čtvrtohor znamenaly pro spoustu druhů konec existence, ale člověk jakožto nejnovější „model“ vývojové dílny primátů vyšel z bílého mrazivého pekla bez úhony. A nejen to – vydal se na vítězné tažení a postupně osídlil celou planetu s výjimkou několika málo nehostinných koutů.

Jestliže na úsvitu lidské civilizace byly síly člověka a zvířat takřka vyrovnané a pravěký člověk snadno přišel při lovu o život nebo se stal sám kořistí, postupně se situace změnila. Vynálezem a zdokonalováním nejrůznějších typů zbraní, inteligencí a lstivostí dokázal člověk eliminovat převahu zvířat, co se mohutnosti, obratnosti a síly týče. V současné době je lidstvo pánem nad osudem většiny živočišných druhů a začíná zasahovat i do globálních přírodních procesů Země.

Se zvířaty se setkáváme dnes a denně, bez ohledu na to, kde a v jaké společnosti žijeme. I ve věku počítačových sítí a kosmických letů jsme živými bytostmi nejen obklopeni, ale jsme s nimi i spojeni množstvím zřetelných i neviditelných pout, jejichž existenci si často ani neuvědomujeme. Jak by asi vypadal náš jídelníček bez masa, mléka a vajec, čím bychom nahrazovali kůži, vlnu, kde by byl biologický a lékařský výzkum bez laboratorních zvířat?

Zvířata nám ovšem přinášejí i více než jen materiální hodnoty. Od úsvitu prvních lidských civilizací vznikají ve vztahu ke zvířatům i silné emotivní vazby. Pramení z pocitů, které v nás a v našich předcích zvířata vzbuzovala, a vlastností, které jsme jim my lidé sami přisoudili a dodnes přisuzujeme. Zprvu to byl obdiv, nezřídka i hrůza přecházející někdy v nábožné uctívání našich nejmocnějších zvířecích souputníků, vystřídaná později touhou po komunikaci a hlubším poznáním jejich života. Nechybí ale ani nekritický pohled, někdy hraničící až hysterickým přístupem k některým skupinám zvířat, hlavně domácím mazlíčkům.

Důkazem toho, jak dalece nás zvířata a jejich vlastnosti fascinují, je astrologie a její zvířecí znamení, ať už je to náš známý zvěrokruh, čínská znamení nebo podobné a méně známé nauky jiných národů. I když dnes víme, že porovnávat vlastnosti zvířat a člověka je přinejmenším ošidné, stále nás cosi nutí tyto paralely hledat.

Náš pohled na svět zvířat bývá někdy také dvojaký, možná až pokrytecký. Většina lidí se shodne na tom, že velké šelmy jako lev, tygr nebo levhart a dravci jako například orel či sokol jsou přímo ztělesněním síly a ušlechtilosti. Stylizované podoby těchto zvířat zdobí od starověku erby urozených rodů i státní znaky, prezentují se jimi i velké firmy. Skutečnost, že jsme tato obdivovaná zvířata de facto vyhubili, je věc druhá. Šelmy a dravci jsou pro chovatele dobytka a myslivce nevítanou konkurencí, a tak se lvi, tygři, levharti, gepardi, jaguáři, orli, jestřábi, sokoli dostávají stále více do role vyděděnců obývajících vymezené rezervace a zoologické zahrady.

Poselství ztracených světů

Pohled člověka na svět živočišné říše se nejvíce změnil v průběhu 20. století. Předcházel tomu rozvoj biologických věd v 19. století, který odhalil dosud nepoznaná tajemství života. Vývojová teorie, skládaná po dlouhá desetiletí ze střípků dílčích poznatků do konečné podoby mozaiky tajemství evoluce definované Charlesem Darwinem, bez nadsázky změnila svět. Před vědci a veřejností pozvolna vystával svět pravěkých tvorů, jejichž fascinující postavy zná dnes díky knihám a sci-fi filmům každé dítě. Zrodila se nová věda – paleontologie – a před našimi zraky se začaly objevovat obrazy bizarních, dávno zaniklých světů.

Lidé zprvu jen těžko chápali, jak může Joachim Barrand tvrdit, že celé střední Čechy byly kdysi před miliony let dnem pravěkého moře. Zastánci teorie stvoření světa přispěchali s tvrzením, že nálezy zkamenělin trilobitů a dalších pravěkých živočichů jsou jasným dokladem biblické potopy. Nález zkameněliny obrovského mloka byl prohlášen za ostatky hříšníka, který při zkáze světa utonul. Rychlý rozvoj přírodních věd však záhy dokázal, že masy vody zaplavily souši ne na pouhých pár dní, ale na dlouhé miliony let.

Archiv, časopis Krásná 2007