Jiří Šlitr očima Olgy Sommerové
Vodnář Jiří Šlitr proslul především jako muzikant, jeho semaforské písničky na texty Jiřího Suchého zlidověly a patří k tomu nejlepšímu, co se v druhé polovině minulého století v populární hudbě odehrálo.
Jiří Šlitr byl zároveň skvělý výtvarník, především kreslíř, který bez bloku a tužky nedal ani ránu. Po léta bavil publikum v Semaforu jakožto „z donucení“ komik a bravurní klavírista. K výčtu jeho aktivit patří, že byl také sportovec, výborný lyžař, náruživý cestovatel a v soukromí neodolatelný společník. Vystudovaný doktor práv, duše jemná, zároveň však komplikovaná a záhadná…
V roce 1997 mě vybídla nadace World Circle Foundation, abych natočila jeden z prvních dílů jejího nového televizního cyklu Nevyjasněná úmrtí. Nabídli mi hodinový filmový prostor pro svědectví o osobnosti Jiřího Šlitra, od jehož tragického odchodu v té době uplynulo téměř třicet let. Slavnou éru Semaforu jsem osobně neprožila, jako holka jsem tehdy chodila Na zábradlí a do Činoheráku. Bylo mi dvacet let, když Jiří Šlitr zemřel. Nikdy jsem ho v divadle neviděla, ale jeho písničkami bylo prostoupeno moje mládí. Slyšela jsem je z rádia, z desek, zpívaly se u táboráku. Synonymem zlatých šedesátých let se pro mne stali Beatles, Rolling Stones a Suchý & Šlitr.
Když někoho miluju, něčím se trápím nebo se chci něco nového dozvědět, nezbývá než natočit film. Dělalo mi radost prohlížet archivní filmové záběry písniček a divadelních výstupů dvojice S & Š. Těšila jsem se ze setkání se Šlitrovými přáteli, kteří na Jirku vzpomínali tak živě, jako by se s ním včera na chvíli rozloučili, jako by je od vzpomínek na něj nedělila tři desetiletí.
Natáčela jsem s geniálním Jiřím Suchým, vtipným Miroslavem Horníčkem a jeho vzácnou ženou Bělou, milým Lubomírem Lipským, inteligentním Karlem Teissigem, opravdovým Ferdinandem Havlíkem, se Sylvou Daníčkovou, ženou vzácné jemnosti a hloubky, úžasnou Evou Pilarovou, spontánní Bohumírou Peychlovou, nejhodnější a nejmilejší ženou – Šlitrovou sestrou Olgou Mroženskou a jejím dobrým manželem Ferdinandem. Těšilo mě profesní a lidské nadšení Jirky Černého a Jirky Novotného. Setkání s Borisem Michajlovem bylo podnětné, ale smutné, setkání se Šlitrovou dcerou Dominikou bylo překvapivým pohlazením a já získala novou mladou přítelkyni, ženu čisté duše. Čtyři z mých filmových svědků Šlitrova života už bohužel nežijí.
Když jsem se dívala doma na videu na zlatou éru Semaforu v černobílém filmovém provedení, seděla se mnou i má tehdy třináctiletá dcera, nadšená atmosférou doby, od které ji dělilo třicet let.
Když jsem natáčela v domě, ze kterého Jiří Šlitr 26. prosince 1969 naposledy odešel a jehož interiér byl pietně zachován v podobě, kterou mu vtiskl jeho majitel, prohlížela jsem si s dcerou Jiřího Šlitra stohy kreseb a akvarelů, které její otec vytvořil. Letos, v roce nedožitých osmdesátin výrazné osobnosti šedesátých let, skladatele, kreslíře a komika Jiřího Šlitra nás s nakladatelkou Slávkou Kopeckou napadlo, že bychom mohly muzikanta Šlitra připomenout znovu jako výtvarníka.
Důkazem génia je ustavičná přítomnost. To, že mé děti a další tisíce a tisíce mladých lidí zpívají a hrají na kytaru šlitrovky i v jedenadvacátém století, je důkazem ustavičné přítomnosti Šlitrova talentu v české, moravské a slovenské zemi.
Olga Sommerová
