Jaroslava Moserová vzpomíná na Jiřího Šlitra
Asi jeho hlavní vlohou byla mimořádná vnímavost, cit a schopnost vjem vtělit do výtvarného nebo hudebního projevu.
Asi jeho hlavní vlohou byla mimořádná vnímavost, cit a schopnost vjem vtělit do výtvarného nebo hudebního projevu. Šlitr jako výtvarník se hlavně uměl dívat, uměl vidět a uměl vystihnout přesně to, co krajinu, město nebo lidi charakterizovalo. Je dobře, že se zachovalo tolik jeho kreseb z cest, z různých kaváren a hospod, kreseb muzikantů, krajin, žen vážených i znevážených a lidí obecně, živých lidí v opravdovém životě. To bohatství i rozmanitost toho, co se z jeho výtvarné práce zachovalo, dokresluje portrét Jiřího Šlitra, Bohem nadaného člověka s citlivou, vnímavou duší.
Byl „hravý“ doslova, v hudbě i v kresbě. Hrávali jsme spolu často „čáry“. Jeden nakreslí nějaký klikyhák a druhý to musí dokreslit a pak zase naopak. Střídali jsme oba kreslení a muzicírování. Jak plynul čas, Šlitr se začínal svým svérázným hudebním projevem prosazovat, volného času měl míň a my ostatní také, všichni jsme dostudovali a pracovali, každý jinde. Já byla pět let v Duchcově, sestra ve Vrchlabí a trvalo nějaký čas, než jsme se mohli zase v Praze u piana scházet.
Zlom nastal pro Jirku ve slavném okamžiku, kdy získal ateliér a tím současně i bydlení. Praha XII, Chodská 13. Živě si pamatuji slavnostní zahájení ateliéru a také si v tuto chvíli uvědomuji, že dva z těch, kdo jsme tam slavili, už nežijí. Samozřejmě tam byla moje sestra, kterou Jirka dlouho marně uctíval, a další přátelé. Pil se flip, nápoj popsaný v románu Cesta na severozápad, a jedli jsme krabí maso z konzervy zvané Chatka (cena 5 Kčs). Flip je zrádný nápoj. Vyrábí se z jablečného moštu obohaceného rumem a velkou lžící másla. Vaří se to. Když to člověk pije, má pocit, že nápoj je vyrobený z neškodných karamelek a jako by v něm alkohol nebyl. Jenže on tam byl a Jirkovi bylo hrozně zle, zatímco my jsme se skvěle bavili a u klavíru ho zastoupil jeden kamarád. Je to ale už opravdu dávno.
Zdá se mi k nevíře, že by Jiřímu Šlitrovi už bylo osmdesát (pozn. red.: článek je z roku 2004), připadá mi a bude připadat věčně mladý. Myslím, že i kdyby žil, zachoval by si mladého ducha, určitě by nepřestával dělat muziku a nepřestal by kreslit svým rázovitým rukopisem. Co by si s dnešní dobou počal, nevím, ale určitě by si poradil, poradil si přece v dobách nejhorších a dokázal tehdy lidi potěšit. Jsem ráda, že vychází knížka s jeho kresbami, jeho by to určitě tuze těšilo. Jsem ráda, že se mezi jeho kreslenými poznámkami objeví výpovědi těch, kteří mu byli blízcí a měli ho rádi. Možná že to někde nějak ví, a pokud ano, ví taky, že se z něho stala legenda. Na Lhotu Zálesní by dnes byl hrdý víc než kdykoli dříve.
Jaroslava Moserová
Když umřel, bylo mi moc smutno, protože já jsem byl na Šlitra fanda. Když hrál, tak jsem se mu vždycky smál. A je to veliká škoda, protože nás ještě dlouho mohl bavit. On dovedl člověka rozesmát, a kdo tohle umí, tak dělá slušnou a dobrou práci. Jan Werich