Hippies a co bylo potom (1. díl)
Často mi připadá, že nerozumím tomuto rychle se proměňujícímu světu, že nevím, kam se žene a za jakou cenu. Odehrává-li se česká historie posledního tisíciletí na jakémsi mostě neustálých váhání a návratů mezi řeckým východem a latinským západem, pak v roce 1990 jsme opět vykročili směrem na západ, ba co víc – až přes oceán do Ameriky. V této fázi vývoje zřejmě setrváme delší dobu, než nás unaví a my se zase pustíme jiným směrem.
Nicméně teď je pro nás důležité znát „Ameriku“ a vědět, jaký životní postoj kopírujeme, odkud pochází. Není to proto, abychom se dokázali vyhnout dřívějším chybám – zkušenost ukazuje, že z ostatních kultur často kromě toho lepšího přijímáme právě to nejhorší – ale snad proto, abychom se cítili svobodnější, abychom si byli vědomi, že i tato vývojová fáze jednou skončí a že již teď nemusíme být jejími nevolníky.
Svět americké aristokracie 50. let byl světem trhu, obchodu, mechanického způsobu myšlení, klidu, naleštěnosti, a pokud se postavíte proti těmto hodnotám, ovane vás duch hippies s jejich vášní pro osobní rozvoj, přírodními materiály, psychedelií a východními naukami. Navíc v Americe měli na vzdšlané třídy ohromný vliv transcendentalisté, přírodní filozofové jako R. W. Emerson či H. D. Thoreau, jejichž cílem bylo přesáhnout, tedy transcendovat, jednoduchý racionální materialismus, a proniknout tak k vnitřní naplněnosti. „Země je tím pravým lékem na všechno, co je v naší kultuře falené a neskutečné,“ psal Emerson.
Beatnická kultura nebyla jen reakcí na střední třídy. Beatnici sice žili na kraji společnosti, ale žili dobře. Ostatní na nich přitahovala také schopnost těšit se ze života. V jejich domech se žilo často příjemněji než v bohatších domech střední třídy, jídlo bylo zdravější a jejich hudba byla neporovnatelně lepší. Osobní život byl bouřlivější a barvitější. Buržoazie předstírala, že je cudná, takže studentští vůdcové předstírali, že jsou promiskuitní. Bouřlivá 60. léta s jejich politickým radikalismem, rozbíjením dogmat, nástupem vzdělanosti, rasovými bouřemi nelze vtěsnat do jednoduchého popisu. Navíc některé prvky jako sexuální revoluce jsou podle sociologických výzkumů přeceněné – obě světové války měly v této oblasti větší vliv na skutečné chování, ale jednalo se o tiché změny.
V 70. a 80. letech přišel konzervativní protiútok. Podařilo se vytvořit poměrně fundovanou obranu konzervativních hodnot, které jsou sice poněkud laskavě přízemní, nepříliš velkolepé, ale přesto dosti svobodné, střídmé a vcelku úspěšné. Bohémové sice usilují o duchovní hodnoty, osobní růst a hledačství, ale jeho výsledkem je často narušená rodina, drogové závislosti a růst kriminality, říkali konzervativci. O desetiletí později přišlo velké smíření.
V současné době jsou pro ekonomický úspěch stejně podstatné nápady jako kapitál. Dobře se vede lidem, kteří dovedou propojit emoce a výrobky. Je čím dál obtížnější odlišit lidi z etablissementu od lidí z alternativy, jako by se rebelantské a kariéristické postoje promíchaly. Mezi vzdělanými boháči si nikdy nemůžete být jistí, zda jste ve světě hippies nebo burzovních makléřů, ve skutečnosti to je hybridní svět.
Je to ale neklidná elita, za rohem mohou čekat všechny druhy možných krachů a ve srovnání s dřívějšími elitami toho mají velmi málo jistého. K. Marx napsal, že buržoazie se zmocňuje všeho posvátného a profanuje to. Současná elita se zmocňuje všeho profánního, jako je jídlo či oblékání, a činí to posvátným ve jménu zdraví, ekologie, planetárního života. I nakupování se mění v umění či filozofii. Hrdinové výroby první poloviny 20. století se v druhé polovině století mění v hrdiny spořieby. Nejsou oslavováni lidé, co stavějí mosty a tunely, ale ti, co umějí utrácet peníze.
Dřív považovali myšlenky za zbraně, ale dnes je chápou jako majetek. Jejich život je směsí kariérismu a altruismu, honba za pravdou se směšuje s honbou za vlastním domem.
