Jarmila Novotná: slavná pěvkyně měla svého rytíře (1. díl)

Kolik operních královen i zpěváckých hvězdiček v dobách slávy zapomíná na běžné stránky života, dychtí jen po potlesku. Jarmila Novotná (23. 9. 1907–9. 2. 1994), narozená ve znamení Panny, pěvkyně formátu Emy Destinnové, ty opojné pocity znala. Ale nepohrdla ani radostmi a starostmi rodinného života. Napsala knihu Byla jsem šťastná. Šťastná i z toho, že měla po boku svého rytíře.

V sedmnácti Jarmila Novotná v Mozarteu dávala první samostatný koncert, v osmnácti ve Zlaté kapličce zpívala Mařenku, o rok později ji Otakar Ostrčil, šéf opery, na první scénu přijal jako řádnou členku. Když zpívala Gildu ve Verdiho Rigolettu, posadil se do prezidentské lóže T. G. Masaryk. Držel mladým palce a republika potřebovala světu ukázat své talenty. Hned ji pozval do Lán, pomohl při hledání učitele zpěvu v Itálii, a když se dívka se zlatem v hrdle chystala zpívat Gildu ve veronské Aréně, kam se vešlo na 25 000 diváků, napsal jí: „Objednejte si všechno potřebné a hodně pěkné. Když už, tož už, říkám.“ A přispěl jí na garderobu, aby v cizině nebyla za popelku.

Po tomto raketovém startu zpívala na operních a koncertních pódiích v Evropě, Severní a Jižní Americe, ale obstála také jako činoherní a filmová herečka. Šestnáct sezon patřila ke kmenovým členkám newyorské Metropolitní opery, zatímco „Božské Emě Destinnové“ se to podařilo jen osm let.

Hollywood odmítla s poukazem na svou dceru: „Kdybych se mohla aspoň na čtyři měsíce v roce vrátit, být chvíli v Litni…“ Nechtěla jí vzít domov: „Vychovávám ji nyní jen česky, protože bych chtěla, aby uměla dobře, bez chyby, svou mateřskou řeč.“ Jak mohla tušit, že dcera projde americkými školami, nepozná kouzlo Berounky, kterou rodiče tolik milovali, a neprojede se na jejich ušlechtilých koních?

Rytíř na obzoru

V devatenácti letech této dceři dámského krejčího v Praze na Vinohradech, v Rubešově ulici, udělal radost pohledný Jiří Daubek z Litně, o sedmnáct let starší šlechtic ze starého vlasteneckého rodu. Pozval ji na posvícení do Průhonic a věnoval jí velké marcipánové srdce, které dlouho schovávala. Patřil mu titul rytíř, s nímž se od pradávna pojí dvornost, zdvořilost a ušlechtilé zásady pro jednání s krásným pohlavím.

Mladičkou Jarmilu Novotnou po Evropě doprovázela maminka, potom její úlohu občas převzal Jiří Daubek nebo ji do Paříže, Ostende či Berlína dovezl autem. Přišlo, co se dalo očekávat. Operní hvězdu, slavnou už ve věku, kdy jiné zpěvačky teprve začínají, požádal o ruku s přáním, aby se vzdala divadla, což několikrát opakoval. Když slečna Jarmila pokaždé zamítavě zavrtěla svou hezkou hlavou, kterou si Max Švabinský vybral za symbol Republiky a zvěčnil ji na první československé stokoruně, zachoval se Jiří Daubek jako pravý rytíř. Dvorně se podřídil přání své dámy a v červenci 1931 se v tichosti vzali.

Z Vídně za pět hodin

Šťastné manželství narušovaly politické zvraty. Zatímco původně v Německu o pěvkyni nadšeně mluvili jako o „bildschöne Novotna“, v roce 1933, to už měla půlroční Jarmilku, na ni vyznavači hákového kříže surově útočili za to, že skladby německých autorů zpívá česky, a zmařili jí dva koncerty.

Jiří Daubek se své ženy v berlínské redakci rytířsky zastal, ale moc nepochodil: „Víme, že Novotná je velká umělkyně, ale co máme dělat. Denně dostáváme celé haldy dopisů z Prahy, kde naši příslušníci na Novotnou útočí. Pražští němečtí advokáti, továrníci ze severních Čech, všichni nemají co dělat než vyčítat nám, že necháme vydělávat v Berlíně Češku. Abychom se jich zbavili, musíme štváti.“

Zbytek světa po jejím umění stále toužil. Ona se pak z prostředí smokingů, nákladných garderob a skvostných divadel, od legendárního dirigenta Artura Toscaniniho a jiných ráda vracela do domácího zátiší. K obývání si Daubkovi upravili bývalé stáje pro koně s barokní výzdobou a širokou terasou, otevřenou do anglického parku. Z Vídně pěvkyně přijížděla do Litně třeba jen na dva dny. „Z takové dálky?“ divila se novinářka. „Ach, vždyť jsme tu autem za pět hodin.“

Zvládat úspěšně domácí povinnosti a profesionální kariéru je práce na 24 hodin denně. V manželství musí obě strany přispívati stejnou měrou, aby se docílilo toho, co nazýváme štěstím. A já jsem to štěstí opravdu měla v tak pozoruhodném, a hlavně mne plně chápajícím muži.

Jarmila Novotná

Archiv, časopis Krásná 2007