Jak se dopracovat k dobré kondici - cestování
Mám kamarádku, která v životě nevytáhla paty z rodného moravského městečka – no, snad byla jednou v Praze – a ta s oblibou opakuje své životní heslo, že totiž všude dobře, doma nejlíp. To může klidně být i pravda, jenomže aby to člověk mohl kvalifikovaně tvrdit, nesmí sedět celý život za pecí. Jak by to potom mohl vědět?
Vím naprosto jistě, že žádná četba cestopisných knížek, prohlížení časopisů s úžasnými fotkami ani koukání na zeměpisné dokumenty v televizi nemůže cestování – opravdové, autentické cestování, kdy člověk všechno zakouší na vlastní kůži – nahradit ani náhodou. Je to podobné, jako byste si chtěli nahradit životní lásku četbou harlequinek nebo dosáhnout sexuálního uspokojení prohlížením NEI Reportu. Přitom je jisté, že cestovatelští profíci vám zprostředkují mnohem více barvitějších dojmů, než to dokážete sami – ale na věci to přesto nic nemění.
Musí to být tím, že při cestování vnímáte cizí země všemi smysly – v ulicích cizího města cítíte stopy neznámých parfémů, jídel, pracích prášků, života lišícího se v nesčetných detailech od toho vašeho. Všímáte si jinakosti v tónu řeči, v gestech, ve vyladění lidí, které potkáváte. Vsáváte odlišnou atmosféru, prosluněnou, vlhkou mořem, rozjařenou prázdninami nebo třeba napjatou tím, jak jedna skupina místních lidí nesnáší druhou, anebo konečně jak místní žasnou nad vaším chováním.
Všechno dohromady je to zdrojem nějakého hlubšího poznání – vhledu, který by se dal shrnout asi takto: nejsme středem světa, náš způsob života a naše názory nejsou základem vyrytým do kamene, ke kterému se všechno vztahuje. Právě naopak, i my sami se svými zvyky, svou mentalitou, svými hodnotami se můžeme jevit pěkně potrhle, groteskně a podivuhodně. Není nad to podívat se na svět aspoň trošinku očima někoho jiného. Pokud to člověk nezkusí, ocitá se v akutním nebezpečí, že se z něj stane xenofobní zabedněnec.
Archiv, časopis Krásná, 2005
