Isadora Duncanová (v knize a na jevišti)
Na útlou knížku americké autorky Caroly Sternové Isadora Duncanová a Sergej Jesenin, vydanou nakladatelstvím Mladá Fronta v roce 1998, jsem narazila ve výprodeji knih zcela náhodou. Životopisný příběh těchto dvou géniů, bájné tanečnice a básníka ruského venkova, stepí a bříz, je v podání Sternové sice obsažný a věcný, ale i poněkud suchopárný. O to mocnější dojem zanechá v divákovi velice emotivní představení Martina Shermana Když tančila v pražském Divadle bez zábradlí. Na něm jsem si znovu uvědomila, jak jedno doplňuje druhé.
Sternová otvírá bouřlivý milostný příběh Isadory a o 18 let mladšího Jesenina jejich seznámením, bylo to v Moskvě na podzim roku 1921, tedy pár let po velké revoluci, která se ještě nestačila projevit v celé své zrůdnosti a dopadu. Duncanová tehdy přijala pozvání sovětské vlády na založení taneční školy v Moskvě a rok po seznámení s Jeseninem se už slavila svatba.
Shermanova divadelní tragikomedie v překladu Alice Nellis se naopak věnuje pouze jedné epizodě ze společného života dvou zcela nesourodých živlů, 46leté Duncanové a 28letého Jesenina, ze sklonku roku 1923 v Paříži. Současně přitom zkratkovitě a velice zhuštěně podává obraz dvou životních epoch, dvou světů, které tu na sebe narážejí.
Jesenin, přesazený do západního světa Paříže, duchovně živoří, ničemu nerozumí, nikoho nezná a nikdo nezná a nechápe Jesenina. Ruský génius je tady cizí a Jesenin víc a víc propadá depresím, alkoholu a melancholii, jeho touha po sebezničení roste.
Podobně v této době pomalu zapadá a bledne i sláva Duncanové. I jí po dvou nezdařených manželstvích a tragické smrti dvou dětí jako by ubývalo sil. Co neztratilo na intenzitě, ba naopak, je touha po založení vlastní taneční školy, kde by mohla vést od dětství mladé tanečnice, vychovávat je v souladu mezi vnitřním prožitkem a pohybem, v jednotě života a tance. Duncanová, která se už ve svých začátcích rozešla s pojetím a ideálem klasického baletu, chápe umění výrazového tance, jehož je zakladatelkou, ne jako umělecký obor, ale jako životní postoj, který by měl v člověku probudit smysl pro poezii pohybu. Základní zdroje takového tance vidí v samotné přírodě a z ní – „z pohybu vln, větrů, gravitace a otáčení Země za Sluncem“ – čerpá i energii.
Touha vyučovat novou generaci ji ostatně provází od raného mládí. Už ve svých 14 letech dává v San Francisku první hodiny tance a k vyučování se pak cílevědomě obrací i po velkých úspěších ve světě. Nejprve v roce 1904 zakládá taneční školu v Grünewaldu u Berlína, která později přesídlí do Bellevue nedaleko Paříže, v roce 1915 otvírá školu ve Švýcarsku a v roce 1921 v Moskvě. Nyní je pronásledována nutkavou touhou založit taneční školu v zemi antického tance, v Itálii. Na školu se však jako obyčejně nedostávají peníze.
Zhruba na tomto pozadí rozvíjí Sherman romantický, nesourodý vztah dvou géniů, neschopných žít spolu – a bez sebe. Hlavní představitelé, Zuzana Bydžovská a Andrej Jestraban, s nostalgií a jemným humorem ztělesnili život a vztah obou bohémů – sebezničující, šílenou, sžíravou a vášnivou lásku, smýkanou od mantinelu k mantinelu, balancující na čepeli nože mezi obrovskou láskou a obrovskou nenávistí, vždy však s obrovskou dávkou bolesti.
Shermanova hra, nazvaná v originále When She Danced, získala ocenění po celém světě, v roce 1998 měla premiéru v Opavě a o rok později v Českých Budějovicích. Lze očekávat, že se na pražské scéně udrží více sezon, podobně jako tomu bylo před několika málo lety s příběhem slavné tanečnice na půdě Stavovského divadla. Baletní představení Isadora Duncan, k němuž napsal libreto Jozef Bednárik a hudební koláž Petr Malásek, se stalo tehdy mistrovským dílem, které přiblížilo Isadoru i těm divákům, pro něž její osobnost byla do té doby jen mrtvou legendou.
Samotné Rusko, jeho kulturní a politické pozadí dvacátých let, ve kterých se seznámení a posléze svatba Duncanové a Jesenina odehrává, bylo navíc podáno tak dramaticky a sugestivně, že přerostlo z pouhé kulisy a stalo se dalším aktérem a svědkem všech událostí. Nad exaltovaným, naivním zapálením mladé americké umělkyně, propadlé iluzi o budoucnosti chudiny, jsme si mohli znovu uvědomit, jaké ideály a naděje umělci obecně vkládali do nového Ruska. A jak snadné bylo opít i západní inteligenci, toužící za každou cenu uvěřit v novou, lepší a spravedlivější budoucnost. Jesenin pocházel z vesnice, měl za sebou jiné zkušenosti a rozdíly mezi ideálem a skutečností si uvědomoval daleko ostřeji než v tomto směru nezkušená Duncanová. Jejich vášnivý milostný vztah na pozadí revoluce byl plný rozchodů, usmiřování, lítosti, žárlivosti a výčitek.
Pro úplnost zbývá dodat, že se životní příběhy jedinečné osobnosti Isadory Duncanové, staly inspirací mnoha dalších uměleckých, a především choreografických děl.
