I bez SMS je možné vypsat vášeň, smutek a lásku (1. díl)

Úvodní text napsal první ze tří aktérů dnešního příběhu, ruská básnířka Marina Cvetajevová (1892–1941). Druhý se jmenuje Boris Pasternak (1890–1960), třetí Rainer-Maria Rilke (1875–1926). Ona (narodila se v rodině filologa a profesora Moskevské univerzity) je považována za největší ruskou básnířku 20. století. První zmíněný muž (Pasternak) se narodil v rodině významného malíře Leonida Pasternaka a je považován za jednoho největších ruských básníků 20. století. Ten třetí je Němec, který se narodil v Praze a je považován za geniálního podivína a velmi, velmi dobrého básníka, píšícího německy a francouzsky. Pro první dva byl Rilke v čase jejich básnického zrání guru, cosi, k čemu se obraceli jako k pánubohu poezie.

Vše začalo tím, že Pasternakův otec Leonid napsal v prosinci 1925 dopis svému starému dobrému známému, jímž byl Rilke, a sdělil mu mj., že jeho syn Boris „…je Vaším nejvášnivějším obdivovatelem, Vaším nejvážnějším a nejupřímnějším zaníceným čtenářem a snad i Vaším žákem…“ Rilke odpověděl (v březnu 1926) mj.: „…shledal jsem se v Paříži se starými ruskými přáteli… a z mnoha stran jsem se doslechl o překotné slávě Vašeho syna Borise.“

Leonid Pasternak píše obratem svému synovi: „…právě jsem dostal dopis od Rilka, moc milý a pěkný, zvláště pokud jde o Tebe, Borjo…“ Jenže Borja je „mimo“. Právě si přečetl v samizdatovém vydání Cvetajevové Poému konce, a tak píše básnířce (s kterou se jen letmo sešel před mnoha lety, ještě před 1. světovou válkou, v Moskvě) do jejího pařížského exilu: „Konečně jsem s Tebou… Jsi tak úžasná, tak sesterská, jsi sestra má, život, Tebe mi poslalo samo nebe, jsi nejzazší mez mé duše. Jsi má a vždycky jsi byla moje a celý můj život patří Tobě…“

To napsal na konci března a na začátku dubna mu jeho svatý patos zůstal i v případě dopisu Rilkovi: „Velký zbožňovaný básníku, nejsem s to vyjádřit ten pocit neuvěřitelného osudového sepětí, drásající mě svou nepravděpodobností, pocit, který mě zaplavuje… Ta zázračná náhoda, že na mně spočinuly Vaše oči, mě ohromila…“ Pasternak v témže dopise zmiňuje Cvetajevovou. „…jde o básnířku, která Vás miluje neméně a ne jinak než já a kterou lze právě tak jako mne považovat za součást Vašeho básnického díla… Jde o Marinu Cvetajevovou… Žije v emigraci v Paříži. Chtěl bych, tak moc bych jí přál, aby zažila něco z té radosti, které se skrze Vás dostalo mně. Představuji si, co by pro ni znamenala kniha s Vaším věnováním, snad Vaše Duinské elegie…“ V dopise posílá Rilkovi Cvetajevové pařížskou adresu. Týden poté píše Pasternak Cvetajevové: „…zjevila ses mi ve snu šťastná, průzračná, nekonečná… Ocitl jsem se ve světě nabitém vášní k Tobě… Miloval jsem Tě tak, jak jsem jenom myslil, že v životě jsem s to milovat… Odpověz mi, jako jsi nikdy neodpověděla nikomu – jako sama sobě. Mám za Tebou přijet hned nebo za rok? (…) Mám v životě jediný cíl – Tebe. Jestli mě nezadržíš teď, holýma rukama, přijdu za Tebou sám…“ Cvetajevová ho zadržela. V dopise své přítelkyni Anně Teskové píše: „…Pasternak si kdesi přečetl mou Poému konce a ztratil hlavu, šílel, chtěl přijet za mnou – já jsem ho odradila, nechtěla jsem společnou katastrofu…“

Už na začátku května Pasternak věděl, že narazil. Pátého píše Cvetajevové: „Odpusť mi, že jsem se nechal tak nemožně unést. Neměl jsem to dělat.“ To netušil, že dva dny předtím napsal Rilke první dopis Cvetajevové: „Drahá básnířko, právě jsem dostal od Borise Pasternaka dopis přetékající radostí… Nesmírně mne dojal. Dojetí a vděčnost – to vše, co ve mně vyvolalo to psaní – musí ode mne putovat (jak jsem pochopil z jeho řádků) nejprve k Vám a potom Vaším prostřednictvím k němu! Dvě knihy, jež následují dopis, jsou určeny Vám, jsou Vaše… Přijdou ještě dvě další: ty byste měla poslat Borisi Pasternakovi… Jsem dojat silou a hloubkou jeho slov, že dnes nejsem s to napsat víc: lístek, který přikládám, pošlete svému moskevskému příteli… Vloni jsem v Paříži mohl znovu navázat styky se svými ruskými přáteli… Ale jako to, že se mi nepoštěstilo tehdy potkat Vás, Marino Ivanovno Cvetajevová… Můžeme to ještě kdy napravit?“ ptá se Cvetajevové Rilke a Cvetajevová 9. května nadšeně odpovídá: „Vy nejste básník, kterého miluji nejvíc… Jste přírodní úkaz. V Praze jsem poprvé četla Vaše první básně. A zamilovala jsem si Prahu – od prvního dne – protože jste tam studoval.

Žila jsem v Praze tři roky. Od roku 1922 do roku 1925… Byl jste tam ještě? V případě, že jste tam byl: proč jsem nepřišla za Vámi? Protože Vás miluji – nade všecko na světě. To je velice prosté. A protože Vy mě neznáte…“ V tomto dopise je – pro nás – důležitá jedna věta: „Rainere Mario, nic není ztraceno: příští rok (1927) přijede Boris a vypravíme se za Vámi, ať jste kde jste…“ Jak věděla, že Pasternak, ten Boris, kterého před pár dny poslala slušně k šípku, přijede? A přijel?

Rainer Maria Rilke
Marino
Tady máš kamínky a mušle,
nedávno nasbírané na francouzském pomoří
mého divného srdce… (Třeba je nevyslovím,
chci, abys znala všechna prostranství a pohoří
od jeho lazurných břehů do jeho ruských rovin.)

1926

Boris Pasternak
Památce Mariny Cvetajevové
(úryvek)
Představit si tě nelze mi
neživou; – jako mrtvou svatou,
jak šetrnou a přebohatou
nad hladovými na zemi
Co udělat mám tobě k vůli?
Dej nějak vědět zpod země…
Mlčením odchodu, tou vůlí
nebýt – vyčítáš také mně.
Ztráty jsou vždycky plny záhad.
Marně se ptám až pod hroby…
Jak pochopit, jak ptaním zmáhat
smrt bez kontur a podoby?
(…)

1943

Marina Cvetajevová
* * *
Vzpomínka na Vás – lehký dým,
ten modrý dým za oknem mým…
Vzpomínka na Vás – tichý dům,
dům daný k sedmi západům…
Ach – jaký dým? Ach – jaký dům?
Je dokořán, vzdor západům,
třesk zámek, strop vzlét, stěny s ním?
Už změněn dům – jen v modrý dým…

Verše přeložila Jana Štroblová, Archiv, časopis Krásná 2009