Havel – Jedno z desíti našich "nej"
Příjmení docela běžné. Kromě toho nejznámějšího, který jako jediný žijící stanul mezi desíti největšími Čechy, jich máme přece habaděj. Vždyť i holiči cvakající nůžkami na nás házívají roušku zároveň s otázkou: „Do ztracena, nebo na havla?“ A máme taky houby havelky neboli šedivky a havelské posvícení a staří kdysi dávno říkali: „Nevybereš si: Havel nebo Pavel!“ A krásné paní a dívky – docela nedávinko – se dělily na: dienstbírky, havlovky, klausovky a millerky...
Ale to ještě nic není! Jeďte na mapě prstem po Labi a poblíž, u našich sousedů narazíte na Havlův kanál (Havel-Kanal). Na město Havelberg. A dokonce celé rozsáhlé území severozápadně od Berlína má název Havelland. Dá se to snad přeložit jinak než jako Havlova země?! Dá. S pomocí běžné zeměpisné přípony -sko jako Havelsko.
V dobách našich předků byl Havel velice rozšířeným a oblíbeným křestním jménem. (Podepisoval se tak někdy – z Borové Havel – ten, jehož známe jako Karla Havlíčka.) Kdeže loňské sněhy jsou! Dnes jich chodí mezi námi (pokud zrovna před chvílí některý nezemřel) přesně tolik, kolik bylo Kristovi let, když stoupal na Golgotu. A zítra jich bude ještě méně. A pozítří už možná žádný... Nu, světa běh tu vidíme.
Zato v našich příjmeních, která nepodléhají paní Módě, máme Havlů jako v jazykové konzervě pěknou řádku: 8315. To je řadí na žebříčku zvaném frekvence, čili četnost výskytu, hodně vysoko. Na 110. příčku.
Kde se však to jméno vzalo? A co asi znamenalo? Jako všechna ostatní muselo začít svou existenci jako slovo obecné (psané s malým písmenem na začátku) a nutně muselo mít nějaký konkrétní význam?! Ač zní dokonale česky, jeho původ je cizokrajný a jeho „přejinačení“, přetvarování při převzetí do naší mateřštiny poněkud zvláštní. Tím cizím originálem má totiž být Gallus. (Možná si vzpomenete na gymnaziální léta, na Gallii Předalpskou a Zaalpskou, nebo dokonce na Caesara a jeho Zápisky o válce galské.) Starší práce (včetně současných) vesměs vykládají Havla jednoznačně jako „obyvatele Galie“, případně „toho, kdo z Galie přichází“.
Ovšem, milé a krásné paní, dovolím si upozornit ještě na jinou možnost a jsem v pokušení dát jí i přednost. Latinský výraz gallus s malým „g-“ rovněž znamená pána – ne sice toho, kdo vládne na hradech a zámcích – nýbrž na dvorech, dvorcích i dvorečcích jako dlaň. Gallus je latinsky také „kohout“. (A římské pojmenování Keltů jako Galové mohlo být tak trochu i nadávkou pro protivné, tisícileté říši se až až protivící a zlobivé sousedy.) A zcela na okraj: kohoutova vždyochotná družka je – jak jinak?! – gallina.
Chápu údiv a nedůvěru mnohých: jak se proboha mohl z Galluse (ať už „Kelta“ nebo „kohouta“) stát náš Havel?! Jazykovědec Gebauer to za velký div nepokládá. Upozorňuje, že ve staré češtině byla hláska „g“ nahrazena souhláskou „h“ už někdy v polovině 13. století. A tvrdé -ll- (které je například v nářečním „łáska“ s výslovností blížící se „v“) bylo obměněno na „-vl-"ů Do třetice všeho dobrého i zlého: v prvním pádě jména bylo mezi „v“ a „l“ vsunuto tzv. epentetické „e“, které při skloňování („bez Havla“ atd.) zase mizí. Inu, jeť pohyblivé, mrška.
Patrně nejstarším známým nositelem jména Gallus je onen irský mnich z Hibernie, který někdy v 7. stol. založil ve Švýcarsku klášter. Na základech asi nešetřil – dnes můžeme navštívit zhruba stotisícové město Sankt Gallén (ve starších pracích: Svatý Havel) ve stejnojmenném kantonu. A původní jméno zakladatele se někdy spojuje s keltským obsahem, jímž má být „malý bojovník“. Přinejmenším zajímavé, co říkáte?
Záhada s Havlovými názvy v sousedním Německu, také není záhadou. Ta území totiž obývali svého času slovanští – ne, Havlové, opravdu ne – ale Havolané. Je to tedy památka na ně.
Vladimír Mates (Archiv, časopis Krásná, 2005)
