Giovanni Pisano – neznámý génius
Tesání do mramoru Giovanni Pisano tesal sochy z kararského mramoru, jehož kvality oceňovali už antičtí umělci, ale po zhroucení Západořímské říše byly lomy v Apuánských Alpách opuštěny. Obnovení těžby nastalo až ve vrcholném středověku a zdejší mramor pak nadšeně obdivoval Michelangelo, Bernini i Rodin. Do nahrubo opracovaného bloku kamene Giovanni tesal pomocí dřevěné palice a železných dlát a to rovnoměrně ze všech stran. Postupně tak odhaloval lidskou nebo zvířecí postavu. Detailní podobu často jen naznačil a mnohdy nechal na místě nezačištěné stopy po nástroji. Jiné části naopak důkladně vyhladil. Tyto protiklady tak mistrně využíval ke stupňování sochařské exprese.
„Jeho plastiky působí zcela moderně,“ prohlásil avantgardní sochař Henry Moore v roce 1925, když pro sebe objevil tvorbu Giovanniho Pisana. O pár desetiletí později napsal v předmluvě knihy o tomto velkém italském sochaři, že Pisanovo umění mu dalo více podnětů než uctívaný patron oboru Michelangelo Buonarroti.
Giovanni Pisano vyrostl uprostřed stavebního dění na náměstí Zázraků v italské Pise, kde měl jeho otec, sochař a architekt Nicolo Pisano i svoji dílnu. Do dějin umění poprvé vstoupil 29. záfií 1265. Ten den uzavřel jeho otec kontrakt na vytvoření kazatelny pro katedrálu v Sienû, což je dodnes velkolepé dílo italské protorenesance. Ve smlouvě se výslovnû uvádí, že pokud mistr chce, může společně s ním a jeho pomocníky pracovat na přidělené zakázce i jeho mladý syn. Mohlo mu být nějakých patnáct let. V rodinné firmě pak Giovanni pracoval i v Pise a Perugii. Jeho kariéra však souvisela s městem Sienou, kde se objevil někdy mezi říjnem 1284 a zářím 1285. Radní hledali někoho, kdo by mohl vést další část stavby sienské katedrály – šlo zejména o sochařsky bohatě zdobené západní průčelí. Giovanni Pisano byl vhodný kandidát – po smrti otce se stal uctívaným sochařem a architektem. A Sieťané k němu vzhlíželi s úctou. Udělili mu občanství doplněné příslibem, že bude zproštěn placení daní i branné povinnosti.
Nespoutaný bohém
Pisano se tu choval jako bohém a občas se dostal do konfliktu se zákonem i se svými zaměstnavateli. Víme, že byl zatčen za nějaké velké, ale blíže nespecifikované provinění, nicméně pustili ho z vězení a vše se vyřešilo jen finanční pokutou. Problémy měl také s vedením stavby. V květnu 1297 zástupci města ke svému zděšení konstatovali, že tu dochází k porušování pracovní kázně a k nešetrnému zacházení se svěřeným materiálem, ač opracování a doprava mramoru stála hromadu peněz i času. Kolem Giovanniho se chodilo jako kolem horké kaše. Jeho jméno v dokumentech nikde oficiálně nepadlo, ač jeho osobní zodpovědnost za chaos byla značná. Zřejmě ani opatrně formulované výtky neodvrátily definitivní výbuch. Pisano se rozhodl Sienu opustit a 14. prosince 1297 se už vyskytoval v Pise, a protože platil za skvělého experta, přijali ho nadšeně na staveništi na náměstí Zázraků. Už 15. března 1298 se tu fundovaně vyslovoval k otázce vychýlení proslulé šikmé věže a provedl také odborné proměření jejího sklonu. Navzdory útěku do Pisy vztahy sochaře se Sienou zůstaly i nadále živé. Ponechal si její občanství i majetek, uplatňoval sienské privilegium o osvobození od placení daní. Půjčoval tu i peníze, a dokonce neprodal ani svůj dům na sienském náměstí Panny Marie.
Vrcholné dílo italského sochařství
V době opětovného návratu do rodné Pisy dostal Giovanni Pisano objednávku z toskánského města Pistoje, aby pro chrám San Andrea vytvořil kazatelnu plnou soch a reliéfů. Pracoval na ní čtyři roky a náleží k jeho nejúžasnějším dílům, která s obdivem studovali Moore i Michelangelo. Pro dnešní diváky má památka ještě jednu cenu: lze se k ní dostat až na přímý dotek. Tento fyzický kontakt je v sochařství moc důležitý: zrak nabízí iluzi, ruka však odhalí nejjemnější změny povrchu. Zcela fantastickými plastikami Pisana jsou starý a nešťastný Adam, lvice kojící mladé a lev, který napadá malého koně. Tyto sochy podpírají sloupy držící celou kazatelnu. Zadívejme se na lva. Jeho obrovské přední tlapy se nemilosrdně zarývají do těla hříběte. Prudce trhl tlamou vpravo, zlomil koníkovi vaz a překroutil jeho hlavu na opačnou stranu, než má přední nohy. Výraz má šelma přímo strašlivý. Stejně fascinující sochou je i Adam, v němž někteří historikové umění spatřovali tvář samotného Giovanniho. Divoce vyhlížející vousáč, statně budovaný, ale žádný mimořádný svalovec. Klečí bosý, přes nahé tělo má volně přehozen plášť, rafinovaně sochařem nařasený. Tvář je zamračená, výraz až tragický, bolestná grimasa, směřující až ke karikatuře. Vše je vyjádřeno přesvědčivě, ale nikoli popisným naturalismem.
Zakázka pro dědečka Otce vlasti
V závěru Giovanniho života navštívil jeho dílnu v Pise i sám budoucí císafi Jindřich VII. z dynastie Lucemburků, otec českého krále Jana a dědeček Otce vlasti Karla IV. Objednal si u mistra velký mramorový náhrobek pro svoji ženu Margaretu Brabantskou, která na cestě Itálií náhle zemřela 14. prosince 1311 ve městě Janově. Pisano se budoucímu císaři odvděčil vskutku nádherným dílem. Panovnice v jeho vizi znovu ožila a vstát jí pomáhají dva andělé, aby ji přivedli k Poslednímu soudu před tvář nejvyššího soudce. Císař sice dílo štědře zaplatil, ale nikdy ho neviděl hotové. Zemřel 24. srpna 1313 v Buonconventu u Sieny, když se z Říma vracel zpět do Německa. Poslední místo svého odpočinku císař našel na pisánském hřbitově Camposanto. Jeho památník však už byl zadán jinému tvůrci, Tinovi di Camainovi, který kdysi svoji kariéru začínal jako učedník u Giovanniho. Jeho učiteli zbývalo ještě pár let života. Skoro nic o něm v této době nevíme. Snad jen to, že opustil Pisu a vrátil se zpět do Sieny, kde začínal svoji kariéru. Vasari tvrdil, že skonal v roce 1320. Ale už o rok dříve jej v Sieťané vyškrtli ze seznamu privilegovaných osob. Bezpochyby z důvodu, že Giovanni Pisano zemřel. Pohřbili ho v chrámu Panny Marie – dostalo se mu tak pocty, jaká náležela velkým stavitelům katedrál.
