Cesta do pravěku

Jednoduché to tu nebylo nikdy. Niede dnes sedí ve svém bytě v Kulturním centru Nadace amerického člověka a vzpomíná na dobu před 47 lety. „Tehdy zde nebylo nic než divoká příroda a chudí lidé. Káceli dřevo, lovili zvířata, stavěli si chajdy pod přírodními převisy, aby se chránili proti slunci, dešti a větru. Většinou si vybírali jako naschvál právě ta místa, kde byly nejlepší prehistorické malby. Jakési čáry a malůvky pro ně neměly žádnou hodnotu. Vařili zde na ohni a kouřem ničili cenné umění.“

Niede pochází, jak napovídá její jméno, z francouzské rodiny, dokonce studovala archeologii na Sorbonně. Pro Brazilce, i když se narodila v Sao Paulu, představovala odjakživa cizinku. Do Piauí přišla coby vnější element. Odlišovala se od místních hned na první pohled – měla světlou pleť, typický evropský typ. Kůže domorodců naopak hraje různými tmavými odstíny, většinou různě smíšenými, všichni mají oči jako uhel a černé krepaté vlasy. Ženy si je s oblibou natahují u kadeřníka, aby působily rovným dojmem, ale stoprocentně se jim to stejně nikdy nepodaří. Černošský původ prostě nelze zapřít.

Niede se do pohoří (serry) zamilovala a začala s několika dobrovolníky organizovat výpravy za prehistorickým uměním. Malby a vykopávky zde dokládají přítomnost člověka již před 45 000 lety, park je vlastně otevřeným muzeem, přičemž je zde soustředěn největší počet primitivních maleb na světě. Celkem je zaregistrováno přes 900 nalezišť.

Malby jsou většinou červené, některé jsou ozdobeny i bílou či žlutou barvou a na několika místech lze nalézt vzácná vyobrazení modrá. Ta ale časem a oxidací tmavnou. Oblíbeným motivem je lov, rodinný život, sex, narození dítěte a tanec. Velmi zdařilé je vyobrazení brazilského národního zvířete kapivary, podle něhož získal park i své jméno.

Kapivara je velký hlodavec podobný trochu bobrovi, živí se rostlinami, a proto ho indiáni Gaurani pojmenovali právě kapivara = pán trávy.

Dnes zde tohoto tvora nenajdeme, ostatně jako řadu zvířat, která postupně vymizela kvůli lovcům (mravenečník, pštros, vysoká). Dnes vyrábí továrna Ceramica de Capivara, jež je současně i malým hostelem, zajímavou keramiku s motivy prehistorických maleb – šálky, talíře, mísy, poháry apod. V některých jeskyních byly nalezeny lidské ostatky a zvířecí kosti, např. prehistorického pásovce, želvy a jaguára. Těžko si lze představit, jak krajina vypadala dříve.

Před milióny let zde ještě panovalo moře, to později ustoupilo. Žil zde první americký člověk a v různých dobách zanechal stopy po svých touhách, přáních a scénách ze života na stěnách skal. Přírodní procesy pokryly některé malby nánosy různých minerálů, objevila se další skupina a pomalovala je jinou technikou. Dnes je úkolem archeologů zkoumat tyto výtvory, datovat je a porovnávat.

S kolonizátory tito lidé zmizeli, začali zde žít míšenci, kteří lovili zvěř, káceli stromy a získávali calcarium. V Niede viděli konkurenci, cizáka, který jim chce sebrat obživu a půdu, vetřelce, který chce vybudovat nějaký nepotřebný park. Nechápali hodnotu zdejších maleb a bojkotovali ji. Odvážná žena psala vládě státu Piauí i federální, hledala finanční podporu v zahraničí, hlavně ve Francii, a především neklesala na duchu a bojovala.

Postupně vybudovala malé kulturní centrum a muzeum, jež je dnes jedním z nejmodernějších v Brazílii. Člověk se nestačí divit, že na tomto zapadlém místě najde luxusní vitríny s pohřebními mumiemi, náhrdelníky prehistorických žen, modelem hrobu, pazourky apod. Na plátně se promítá film o jednotlivých místech parku, k jehož návštěvě jsou třeba zhruba čtyři dny. V parku, jenž existuje v dnešní podobě od roku 1990, neustále pracují archeologové a studenti, kteří objevují nové malby a vykopávky a v muzeu je pak pečlivě zkoumají. V aule se organizují konference a semináře. Do parku jezdí školní zájezdy a zahraniční specialisté.

Park Serra de Capivara je zajímavý nejen z hlediska archeologického. Unikátní je i jeho vegetace - tzv. kaatingas neboli bílý les. Indiáni Tupi takto nazývají nízkou vegetaci místní savany s různě pokřivenými stromy, které v době brazilské zimy – tedy sucha (červen–srpen) – ztrácejí všechny listy. Žijí zde různé druhy ještěrek, divoká prasata, v říčkách i malí krokodýli žakaré, na stromech poletují papoušci a po skalách hupkají moko (kerodon rupestris).

Tito malí savci, něco mezi myší a bobrem, zde žijí již 30 000 let. Skalní převisy a jeskyně jsou pro ně přirozeným úkrytem, bohužel svými výkaly často znečisťují staré malby či přístup k nim. Z rozhledny vypadá park v době dešťů jako smaragdové moře listnáčů. V podvečer před západem slunce zde poletují hejna vlaštovek. Každý den před soumrakem se seskupí nad jedním kaňonem, jehož skály připomínají nafouklé boule. Čas od času se některé rozhodnou zalétnout do skrýše k spánku a vrhnou se střemhlav dolů. Vzduchem to zasviští jako bombardér. A pokud je jich více, máte opravdu pocit, že jde o nálet.

Pytláci už z parku téměř zmizeli, zůstalo po nich jen pár chatek jako vzpomínka na staré tvrdé časy. Dnes je obrůstají pichlavé kaktusy a na jejich stěnách si stavějí hnízda vosy.

Niede žije v Centru obklopena svým týmem, přáteli. Navštívila dokonce i Prahu a ráda by se tam znovu podívala, aby viděla, jak se změnila po roce 1989. Náhodou jsme dobře trefili i dárek pro ni – CD s Dvořákem a Smetanou. Obohatili jsme tak její kolekci. Její byt je jakousi evropskou enklávou uprostřed suché savany.

Niede se ráda dívá na filmy, poslouchá klasickou hudbu a vaří. I když už není nejmladší (v březnu slavila 77 let), je stále čilá, vyráží do terénu, kontroluje stav stezek, značek a mostíků, vydává knihy o parku a organizuje přednášky. Park je prostě jejím životem.

Moderní civilizaci si občas připomene internetem (který ale ne vždy funguje), ale jinak jí nechybí. „Svět je dnes bláznivý. Kdysi jsme bojovali za nezávislost žen, jejich práva. Ale co z nich dnes je? Fifleny, které nosí načinčané šaty a podbízejí se mužům. Hodnoty ustoupily, všude bují korupce.“ Niede má bohužel pravdu, platí to vlastně nejen o Brazílii. A móda, ta pro ni rozhodně důležitá není, do parku je třeba vyrazit v pohodlném oblečení s dlouhým rukávem, které ochrání před dotěrnými komáry a muškami. Při zlézání vysokých skal a roklin je třeba mít dobrou obuv. Na módu zde prostě místo není.

A v jednom má Niede rozhodně pravdu – Brazilky často dají příliš na vnější půvab a bohužel je nezajímá, co je v srdci a hlavě. Úsilí Niede většinou ocení více cizinci, postupně jí ale věnuje více pozornosti i vláda v Piauí. Vše tu jde ovšem pomalu a ztěžka. Takže jí přejeme hodně úsilí a mnoho úspěchů do dalších let.

Archiv, časopis Krásná, 2010