Alice Masaryková - Které jméno chybí v učebnicích?

Z medicíny na filozofii

Jediná ze čtyř Masarykových dětí vystudovala univerzitu a v roce 1904 promovala jako první česká doktorka z historie. Od osmi let chtěla být lékařkou. S věrnou kamarádkou z Malé Strany šest let přecházela Karlův most, ubírala se podél nábřeží, v létě jí nad hlavou voněly akáty, až došla do Minervy ve svatovojtěšské škole. Do vyšších tříd to měla ještě dál, do takzvané Ameriky, letohrádku u barokní Dienzenhoferovy vily na Karlově. Jistý čas tam Minerva sídlila. 

Ve svém ročníku na medicíně byla jedinou dívkou. Proč přešla po roce na filozofii a zamilovala si dějiny a umění, o tom panují dvě historky. Jedna říká, že krátkozraká Alice nechtěla z kosmetických důvodů nosit brýle, což jí studium znemožnilo. Druhá říká: „Nemohla vydržet mezi mediky, kteří jí ztěžovali práci v pitevně a chovali se k ní neslušně.“ Atmosféra ve škole, k Alicině nelibosti, postrádala duchovní rozměr. Budoucí Československo přišlo o lékařku, ale získalo vyškolenou první dámu a vynikající sociálně-zdravotní pracovnici. Měla schopnosti na ministra, ale tato ambice ji ani nenapadla, ani by si nevěřila.

Říkaly jí Elis

„Pracovitá, osobně nenáročná,“ charakterizovaly ji neteře Anna a Herberta Masarykovy v lednu 1990. Její jméno vyslovovaly anglicky. Na tezi o ministryni svorně odvětily: „Měla velkou domácnost. Stále žila pro někoho jiného.“ Kromě toho ministryni si tenkrát nedovedl nikdo představit. Jako první lady vedla celý dům. Na Hradě všechno fungovalo skromně, ale noblesně. Zásluhou Elis celý Hrad ožil. Ona zavedla celý ceremoniál. Už to nebyl ceremoniál z dob králů, byl to běžný společenský život. Tam se přijímalo, tam přicházeli na oběd spisovatelé, malíři, hudebníci. Byl tam velký stůl, dědeček seděl v prostředku, naproti němu Elis, vpravo od ní její maminka Charlotta. My byli blízko dědečka. Hlava státu musí mít dům. Ty návštěvy, které přijímal, nepřijímal osobně, kvůli své osobě, ty měly prospět státu. Úloha Elis v tomto ohledu není dodnes oceněna,“ chválily svou tetu. 

Příhoda s portrétem

Na Hradě byla vždycky velká sláva, když se podařilo zakoupit Brožíka, Mánesa, Purkyněho… Uměleckými sbírkami, další Alicinou parketou, vznikal soubor špičkových unikátů z historie českého malířství 19. století. Kolem obrazů se však mohou dít až neuvěřitelné věci, jako ta s podobiznou Boženy Němcové od Josefa Hellicha. Obraz původně patřil lékaři Václavu Staňkovi, do jehož rodiny Božena Němcová docházela. V roce 1929 vdova Milena Staňková napsala na Hrad, že chce obraz prodat, ale se zárukou, že o něj bude dobře postaráno. Alice obraz zakoupila a prezident jej vystavil v knihovně. Díla se kupovala k duchovnímu povznesení hradních místností, nikoli do depozitáře. Chyba byla, že obraz nedostal inventarizační číslo. 

Po smrti prezidenta se knihovna stěhovala do Ústavu TGM v Bubenči i s obrazem. Němci ji převedli do Klementina a obraz někdo nabídl Česko-moravské galerii. Všechno dobře dopadlo. Na podzim 1945, po návratu Alice ze Spojených států, obraz opět převzal Pražský hrad, tentokrát řádně zapsaný do inventáře.

Sociální škola

K péči o Hrad a otce přidala Alice svůj dávný projekt na školu sociálních pracovnic. Ještě před koncem války s kroužkem žen, hlavně kolegyň z Minervy, získala povolení založit Ženskou vyšší školu sociální práce v Praze-Holešovicích, v budově lycea, kde před válkou působila. Během dvou semestrů se v ní přednášelo právo, národní hospodářství a sociální péče, sociální hygiena, organizace veřejného zdravotnictví, sociální pojištění, zdravotní poměry dělnictva, hygiena matky a dítěte, psychologie a pedagogika. K tomu administrativa humanitárních ústavů a technických zařízení sociálních ústavů a praxe v terénu. V kostce řečeno, absolventky se pohybovaly mezi sirotky, invalidy, osamělými důchodci a samoživitelkami, uplatnily se na městských a okresních úřadech, spolupracovaly s charitou. „Zdali není sociálně-zdravotní pracovník povolán k tomu, aby byl mluvčím jednotlivců, aby pozorováním řady jednotlivých rodin chápal a procítil jejich potřeby a pak upozorňoval veřejnost na možnosti nápravy?“ myslela si Alice Masaryková a začala budovat síť sociálních pracovnic moderního demokratického státu.

Nejen samaritánky

„Mír není odpočinek, mír je aktivita,“ tvrdila po válce. V rámci právě založeného Československého červeného kříže, jemuž dvacet let předsedala, chtěla předcházet nemocem a dusit je v zárodku, vychovávat lidi k hygieně, k péči o zdraví a k vzájemné svépomoci. Její zásluhou už v první polovině dvacátých let vyjely do ulic záchranné vozy Praga a Ford a sanitní vlak pro zdravotní semináře, připravený být po ruce při nenadálých přírodních katastrofách.

Víc napoví úryvek z brožury Červeného kříže z roku 1935: „Naše ošetřovatelky pracují jako sociálně-zdravotní sestry v poradnách pro matky a děti, jako ošetřovatelky v rodinách a ústavech, naše cvičné ústavy – to jsou poradny, sanatoria, dětské ozdravovny a zdravotní prázdninové osady, naše sanitní pomůcky – auta, nosítka, torby první pomoci – slouží k převozu nemocných a k první pomoci poskytované samaritánkami.“ Tabule se znakem Červeného kříže dorazily až do poslední vísky a dávaly pocit jistoty: první pomoc je tady, stačí zaklepat na dveře. Kdyby v dědině necvičili ani sokolové, dobrovolnice, připravená vyběhnout s bílou brašnou k úrazu, nechyběla. Alice Masaryková sháněla sponzory a dary, doma i v zahraničí, zvláště mezi americkými krajany. K tomu potřebovala hodně energie a výmluvnosti bez frází, jako otec.

Rockfellerova nadace

Kterou z prvních studentek Minervy byste označila za nejvýznamnější, ptala jsem se před pár lety docentky RNDr. Soni Štrbáňové, CSc., z Výzkumného centra pro dějiny vědy Akademie věd ČR. „Alici Masarykovou,“ odpověděla. Následovala logická podotázka: „Proč?“ 

„V roce 1921 přivedla do republiky Rockefellerovu nadaci. Nadace u nás započala velký experiment reformy veřejného zdravotnictví, který se potom rozšířil do dalších evropských zemí. Díky ní byl v Praze v polovině dvacátých let otevřen Státní zdravotní ústav, který dosud stojí ve Šrobárově ulici v Praze na Vinohradech. Ústav vyráběl séra a očkovací látky, zabýval se prevencí nakažlivých chorob, zdravotnickou statistikou, hygienou výživy a práce, organizoval očkování školní mládeže nebo prováděl zdravotní průzkumy v různých regionech. Plnil obdobné úkoly jako dnes.

Navíc nadace financovala vzdělávání zdravotnických pracovníků a vědců. Řada našich lékařů a lékařek, mikrobiologů, biochemiků a zdravotních sester získala v době mezi válkami a krátce po válce kvalitní školení ve Spojených státech a v dalších zemích. Po únoru 1948 byly všechny naše kontakty s Rockefellerovou nadací přerušeny, a dokonce se o nich vůbec nesmělo mluvit.“

Nešťastné lásky

Alice Masaryková jako by si říkala s Chelčickým: „Dobrým se člověk stává jen z vlastního přesvědčení, ze svobodné vůle.“ Ale kde zůstala láska? Nevyšla jí. Radovan Lovčí v knize Alice Garrigue Masaryková píše, že se zamilovala do vídeňského očního lékaře Richarda Fröhlicha. Vyhledala ho na radu otce pro svou oční vadu. Snad že byl Němec, tenkrát se ještě hodně vlastenčilo, bránila se citu, ale ani on se zvlášť nesnažil. Alice raději uprchla do Chicaga, ta nejistota ji psychicky vyčerpávala. Za rok se vrátila a paní Charlotta za jejími zády lékaři napsala, aby si Alici vzal. Ponížená dcera tentokrát utekla jen do Českých Budějovic. Na jihu Čech vyučovala na lyceu a snažila se zapomenout. Nešťastně skončila rovněž její náklonnost k hradnímu architektu Josipu Plečnikovi.

„Při starostech o životy jiných si nikdy nevytvořila život vlastní, ani se toho neodvážila,“ poznamenala Herberta Masaryková. Alice se s elánem vrhala do konání obecného dobra, často až s nadměrným idealismem. „Měli bychom o ní vědět víc, zasloužila by si to,“ doplnila Anna Masaryková.

Archiv, časopis Krásná, 2008