Zoologická odpovědna
Zoologická zahrada není jen místem, kam se lidé chodí potěšit zvířaty, ale i institucí na niž se denně obracejí lidé s nejrůznějšími dotazy týkajícími se zvířat. Chtějí poradit, jak by měli správně chovat to které zvíře, jiné zase zajímá, jaké velikosti a váhy mohou některá dorůst, kde žijí nebo jak se poznají různé druhy. Volají i zoufalí překladatelé, kteří nemohou najít správný český název, protože i ty nejlepší slovníky včetně výkladových jsou na tom se zoologickým názvoslovím velmi špatně.
Další skupinou pravidelných tazatelů jsou rodiče školou povinných dětí. “Syn dostal za úkol zjistit, kam odlétá havran. Na internetu jsme si našli, že naši havrani odlétají do zimovišť ve Francii a v polovině října k nám přilétají havrani z Polska a Ruska. Ale nepodařilo se nám zjistit, kam letí havrani z Francie!” Nebo jiný: “Žádám vás o informaci pro svého syna. Na přírodopis potřebuje vědět, kolikrát může ještěrce upadnout ocásek, zda jednou nebo opakovaně.”
Postrachem jsou ovšem vědomostní soutěže nejrůznějších magazínů a rádií. Někdy zůstává rozum stát nad tím, jaké otázky si organizátoři vymýšlejí. Posluchači jednoho soukromého rádia měli odpovědět za otázku, kolik bizonů žije na jednom ranči v Kansasu. A protože hlavní cena byla velmi atraktivní, pokoušeli se získat odpověď stůj co stůj – od amerického velvyslanectví po zoologickou zahradu, nicméně v Česku jim nikdo nedokázal poradit. Správnou odpověď znal jen redaktor onoho rádia, který oboru s bizony navštívil.
Nechybí ani dotazy inspirované četbou dobrodružných románů a sledováním akčních filmů. Například zda může tygr přemoci lva či kdo má větší sílu – pitbull v zubech, nebo výr v pařátech. Občas se někdo zeptá, zda je pravda, že myši překousávají slonovi ve spánku šlachy nebo mu chobotem vlezou až do mozku.
Nouze není o nejrůznější poťouchlé telefonáty. Prvního dubna a také kolem Silvestra se pracovníci zoologických zahrad musejí připravit na to, že v průběhu dne budou volat různí vtipálci, dožadující se spojení s panem Hrochem, Vopičkou či jiným personifikovaným zvířetem. Zvláštní skupinou jsou dotazy reagující na zvířecí seriály, především hrané. Pamětníci si jistě vzpomenou, jak lidé prožívali osudy šimpanzice Judy ze seriálu Daktari nebo klokana Skippyho. Po odvysílání každého dílu museli zoologové do omrzení opakovat, že opravdu žádného šimpanze nebo klokana nemohou prodat a všechny ty zázraky, která zvířata ve filmu předvádějí, jsou drezura a filmařské triky.
Svérázná skupina dotazů souvisí s různými sázkami a zoologická zahrada tady funguje jako arbitr sporu. Bývá to nejčastěji v pátek nebo kolem poledního, kdy pracovní morálka poklesne a při kávě čaji nebo jiné příležitosti přijde ve společnosti řeč na zvířata. Je zajímavé, že některé dotazy mají cosi jako svůj vlastní život.
“Kolik váží čáp?” To byl dotaz, jenž se opakoval spoustu let a nikdy jsme nepřišli na to, proč zrovna tohle lidi zajímá. Dlužno říci, že odpověď většinu tazatelů překvapila a sázku prohráli. Náš čáp bílý váží 3-4,5 kg a většina jich hádala kolem 1 kg. Pamatuji si, jak jeden sázkař po kratší odmlce pravil: “No, to mě mohlo napadnout! Jak by mohla taková suchotina přinést dítě!”
“Mají klokaní samci vak?” To je další “evergeen” mezi dotazy. Samozřejmě, že vak nemají, protože vak slouží mláďatům, zprvu jako inkubátor, později jako spolehlivý úkryt. Klokaní otcové se výchovou potomstva prostě nijak nezabývají. Jeden nešťastník, který na klokaní vak samců vsadil velkou láhev whisky, se nechtěl s porážkou smířit a zoufale přemýšlel: “A myslíte, že by nějaký takový malý vak nebo pytlíček přece jenom nemohl mít?” “Pokud uvažujete takhle, pak jedině scrotum, tedy šourek,” napadlo mě. “To je ono!” zajásal tazatel a po hodině už volal zpátky značně rozjařen a sděloval, že se mu společnost podařilo přesvědčit, že měl pravdu.
Někdy se podaří na nekonečné dotazy “zadělat” i novinám. Taková silvestrovská čísla mohou vyrobit lidem v hlavě pěkný zmatek. Počátkem 80. let se “odvázalo” i Rudé právo a v silvestrovské příloze “Haló sobota” otisklo poměrně dlouhou reportáž o nově otevřeném pavilonu roztočů v pražské zoo nazvanou – Roztoči to roztočili. Autor si vypůjčil mikrofotografii roztoče vypadajícího jako zvíře z jiné planety a barvitě líčil, že poprvé v Evropě budou mít návštěvníci pražské zoo možnost tyto fascinující tvory vidět na vlastní oči. “Největší druhy měří skoro metr a živí se moučným prachem, který jim pracovníci zoo vozí vznášedlem z Michelské pekárny,” lhal, jako když tiskne. Myslím, že ani sám netušil, kolik lidí mu uvěří. Hned po Novém roce se návštěvníci doptávali, kdeže ten nový pavilon roztočů najdou. Vrátní a pokladní zprvu s úsměvem vysvětlovali, že to byl žert, ale když ještě v létě se tu a tam někdo zeptal, zrychlil se jim tep. Vrchol ovšem byl, když přišel do zoo dopis, kde se na zmíněné roztoče dotazoval student 4. ročníku střední veterinární školy, budoucí maturant. “Sdělte mi prosím, kolik druhů těchto obřích roztočů chováte a kdy by bylo nejlépe pavilon navštívit. Ale určitě mi odpovězte, někteří naši profesoři v jejich existenci nevěří!”
Většina dotazů je ale takříkajíc k věci a je vidět, že lidé o zvířatech a jejich chování přemýšlejí. A určitě je lépe když se zeptají tam, kde se zvířaty mají zkušenosti, než když dají na to, co se tak často mylně traduje. Svět zvířat je fascinující a tajuplný, ale má svá pravidla a zákonitosti, kterým mnohdy nerozumíme a snažíme se je pochopit naším, ryze lidským pohledem. Výsledkem pak může být zklamání, oboustranné trápení a někdy i tragédie. Ale o tom až příště.
Archiv, časopis Krásná 2005
