Změny a jistoty dřevorubce Martina Komárka

Představte si, že někomu poprvé vysvětlujete, co to vlastně timbersports je.

Soutěžíme v šesti disciplínách: u underhand chop se přesekává ležící kmen, u standing block chop stojící kmen a springboard je rovněž přesekávání stojícího kmene, ale ve výšce, závodník stojí v asi čtyřech metrech a přesekává blok z visutého prkna. Další tři disciplíny jsou s pilou: v single buck se používá ruční jednomužná pila, v stihl stock saw motorová pila a v hot saw speciální upravená motorová pila s neomezeným výkonem. Všechny sporty vlastně vycházejí z práce dřevorubců a lesních dělníků.

Jak jste se k tomu dostal? Jste snad vystudovaný dřevorubec?

Vždycky jsem sportoval, ale nikdy jsem v ničem extra nevynikal. Ale máte pravdu; vystudoval jsem lesnické učiliště, pak střední lesnickou školu, další tři roky jsem se učil na záchranáře a ještě jsem dva roky piloval jazyky, němčinu a angličtinu. Všechno se mi dnes hodí. Ještě na učilišti jsem absolvoval pár dřevorubeckých závodů u nás, což se sice nedá srovnat s timbersports, ale svým způsobem mě to motivovalo. V roce 2001 jsem zkusil timbersports v Německu – u nás se o něm tenkrát ještě nevědělo – a bylo jasné, že tohle je má cesta. Přizpůsobil jsem tomu opravdu vše: práci, výdělky, čas, tréninky…

Jste držitelem světových i evropských rekordů, několikanásobný mistr Evropy, máte řadu medailí z mistrovství světa – včetně letošního stříbra z MS v Lillehammeru. Jaký byl tento závod?

Poprvé se odehrával v hale, a to olympijské, atmosféra byla napjatá a závodníci podávali hraniční výkony. I já jsem si sáhl na dno svých sil. Ale stálo to za to, vytvořil jsem jeden osobní a jeden evropský rekord, prostě palba. Vždy, když stojím na stupních vítězů, zažívám různé pocity. Jeden z nich je také klid, že na mě nějaký čas nikdo nemůže a že se ta dřina vyplácí. Posledních úspěchů si moc vážím, protože je pro mě čím dál těžší udržet se na špičce. 

Soutěžíte, pracujete jako trenér, u nás závody rovněž organizujete, a ještě jakoby mimochodem kácíte stromy, také dřevosocháte a máte obchod se zahradní technikou. Co je vašemu srdci nejbližší?

Práce trenéra je zábava, ale jen pokud mají sportovci opravdu zájem a nemyslí si, že všechno vědí. Trénuji nebo trénoval jsem sportovce v devíti zemích. Organizovat závody je také radost, ale až po úspěšné akci; jinak jde o nejnáročnější práci s největším psychickým vypětím. Kácení je trochu relax, a hlavně udržení fyzičky, stejně jako dřevosochání. Nejraději asi soutěžím.

Když vás porovnáme se zámořskými borci, jste proti nim střízlík, a přece vyhráváte.

Vážím přes devadesát kilogramů a soupeři mají třeba i sto třicet. Takže proti nim sice vypadám jako „tintítko“, ale mně to nevadí. Sportovec musí být hlavně všestranný, nejde to bez síly ani bez hlavy. Poslední roky se snažím více zapojit právě mysl a letos mi to na mistrovství světa vyšlo na jedničku.

V čem jste dobrý?

Asi v tom, že už nemůžu prohrát. Udržel jsem se nahoře tak dlouho, v podstatě deset let, že pokud mě někdo porazí nebo skončím, nebude to tragédie.

Pozorujete u nás nárůst počtu zájemců o tento sport?

Zájem by byl, ale naše řady se tak rychle nemnoží, například v Česku je nás kolem pětadvaceti. Přikládám to velké dřině, timbersports spolkne i hodně času a peněz – když chcete soutěžit, musíte si sehnat sponzory nebo si na to našetřit. A odměny? Já jsem si třeba za letošní druhé místo na mistrovství světa odnesl 1500 eur. Peníze přijdou až s nabídkami práce v podobě exhibicí nebo trenérství. Profesionálů je opravdu málo.

Váš sport mi přijde náramně nebezpečný.

Nemyslím si to. Většina úrazů je z manipulací s náčiním, protože při všech disciplínách na soutěžích máme předepsané ochranné pomůcky. Nedávno jsem za deště spadl při exhibici při springboardu – přesekávání kmene ve výšce – a od té doby nemám takovou jistotu. Na závodech ale dokážu vypnout, protože tuhle disciplínu mám nejraději a letos jsem ji na čtyřech kláních vyhrál třikrát.

Kde trénujete?

Pronajal jsem si část opuštěného kravína, mám to z domova pár kilometrů. Je tam klid na trénink i dřevosochání a ani já nikoho neruším.

Kdybych si od vás chtěla objednat něco ze dřeva, co mi vyrobíte?

Pracuju hlavně s motorovou pilou a nejčastěji na objednávku, stačí jen říct, co chcete. Nebo byste si nějaký výrobek mohla vydražit v rámci exhibičního vystoupení. Za letošek se na různých akcích vydražily moje věci asi za 100 000 korun pro konkrétní nemocné děti a to mě náramně baví. Tvořím cokoli, ale nejraději to, co jsem ještě nedělal. Například lavice s různými motivy.

Jste kluk z vesnice, a žijete v městském bytě. Plánujete změnu?

Pocházím z Oseku u Milevska, ovšem už osm let bydlíme v Milevsku, v bytě v řadovém domku, ale bez zahrady. Chceme se vrátit zpátky na vesnici, kam stejně jezdíme. Jsem typický vesničan se vztahem k rodné hroudě, přírodě a k tomuto stylu života.

Co vás dokáže rozplakat?

Letos se mi to stalo při vítězství v Plzni na Stihl Timbersports Eurochalenge – slyšel jsem hymnu, viděl svou rodinu, připomněl jsem si tu dřinu, která vítězství předcházela… A už jsem brečel.

Máte dvě malé děti. Ovlivňují vaše závodění?

Martínkovi jsou tři roky, Michálkovi je 17 měsíců. Co se narodil první syn, jezdím do zahraničí méně než dříve. Jednak kvůli dětem, ale také se nabízí méně možností. Když to spočítám třeba za letošek, byl jsem v cizině zhruba měsíc z celého roku. Mám dost práce v Česku, někdy až moc, tak si nestěžuji a je fajn, že jsem každý den doma nebo občas jednu noc mimo.

Jak moc se vám změnil život právě příchodem dětí?

Hodně. Mám nový smysl života. Chci jim dát zkušenosti a vychovávat je tak, jak mě vychovávali naši a je zase babičky a dědové. Dnešní model výchovy se mi moc nelíbí, klade se důraz na materiální zajištění, svoboda projevu, slušnost a pracovitost jdou do ústraní. Nejsem „svatý“, ale tvář současné společnosti považuji z velké části za špatnou.

Jaké máte plány pro příští rok?

Chtěl bych se opět zúčastnit několika top závodů a co nejlépe reprezentovat. Jinak připravujeme rekordní počet závodů v České republice, asi devět, tak snad zajdete, ne?

Co je podle vás v životě nejdůležitější?

Když nezmíním zdraví a klid pro mou rodinu, pak je to svědomí, principy a postoj. Ale nejvíc bych si přál zdraví, protože od toho se odvíjí většina věcí.

Archiv, časopis Krásná 2012